- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
čtyři svazky:

Jdi na:
Popeleční středa
1. neděle postní
2. neděle postní
3. neděle postní
4. neděle postní
5. neděle postní
květná neděle
zelený čtvrtek
velký pátek - památka umučení páně

Uvedení do bohoslužby

UČÍME SE ŽIVOTU Z VÍRY

Masopustní neděle nám připomíná, že křesťanství je škola radostného života.
Veselost ostatkových zábav je projevem radosti z toho, že žijeme, že neležíme v nemocnici, že se máme čeho najíst, že můžeme doufat v lepší uspořádání občanských poměrů.
Veselost, radost bohoslužby zde v kostele, ta  má kořeny hlubší. I ten, kdo není docela zdravý, zde nalézá útěchu a radost z povědomí, že jsme všichni v otcovské ruce Boží, že zde dojdeme pomoci, záchrany, spásy.
Ale této důvěře v Boha se všichni musíme stále učit. Naši biskupové přikazují před začátkem postní doby nám, kněžím: „Vneste ducha křesťanské obnovy do každé farnosti.“
Duchovní obnova farnosti. Vy starší se jistě pamatujete, jakou duchovní obnovou farností byly lidové misie, které ve farnostech konávali bratří řeholníci.
Ale než obnoví svou činnost bratří řeholníci, než si opraví své kláštery, než si vychovají řeholní dorost, to bude ještě trvat.
A obnovu duchovního života potřebují už teď všichni ti, kdo se v minulých letech báli jít do kostela, ti, které rodiče nepustili do vyučování náboženství. Ti potřebují pomocnou ruku, aby se mohli zase postupně zaučovat do lidského a křesťanského života.
Když nemáme odborníky misionáře, pomozme si sami. Vyhlašuji proto letošní postní dobu za dobu naší duchovní obnovy, za naše lidové misie.
Ty dřívější misie trvaly zpravidla týden. Od neděle do neděle bylo každý den v kostele ráno i večer hodinové kázání a kostel byl vždy naplněn.
Dnes by to tímto způsobem nešlo. My si ten týden misijní obnovy rozložíme na celou postní dobu. Začneme o první neděli postní, a budeme pokračovat i dvakrát v týdnu, ves středu a v pátek. V neděli jdete do kostela tak jako tak - dělám si tedy letos nárok na dvě hodiny vašeho života týdně navíc - to snad není tak moc. Týden má 144 hod. Dvě hodiny věnujte své duchovní formaci.
Budu ovšem počítat s tím, že o tom. co uslyšíte v kostele, budete přemýšlet i mimo kostel. Jenom tak vám tento cyklus duchovního školení, 17 lekcí od příští neděle do slavnosti Vzkříšení, přinese pravý duchovní užitek, znalost sebe sama, vykročení na správnou cestu života.
Prosím vás, povězte o tom i těm, co tu s námi dnes nejsou. Povězte jim, že je srdečně zveme mezi nás ke společné cestě k bližšímu poznání Pána Ježíše a jeho radostné zvěsti evangelia.
A stařečkům a nemocným doma vyřiďte, že je prosím o pomoc. Aby se modlili za zdar tohoto díla, abychom se všichni otevřeli Duchu svatému a jeho působení: Přijď, Duchu svatý a osvoboď nás pravdou. A obnov tvář naší farnosti.
 

SMÍCH JE ŘEČ NEBEŠŤANŮ

Chci vám dnes připomenout, že smích je řeč nebešťanů.
Odložil kdesi pan farář takhle jednou knihu po čtení evangelia, rozhlédl se po kostele a povídá: „Milí křesťané, dnes kázat nebudu, protože vám chci něco říci.“ - V kostele se ozvalo tu a tam potlačované zasmání - ale smích rostl, nedal se zadržet.- Rozesmáli se všichni. Pan farář koukal udiveně na své rozesmáté ovečky: „Co jsem to vlastně směšného řekl?“ - A pak se mu začala také roztahovat pusa od ucha k uchu, když si uvědomil zrcadlový obraz toho, co řekl: Když lidem nemám co říci - tak kážu. Když lidem mám co říct - nekážu.
Věřím, že kázání může tak někdy vyznít. Že slavnostní věty kazatele nemají ke každodennímu životu posluchačů žádný vztah, nic použitelného se tam nedovědí.
Na začátku bohoslužby nám kázaly maškary - naši ministranti - a ti nám měli co říci: o tom, jak každý nosíme v životě nějakou masku, abychom zakryli, jací jsme. A jak se předvádíme, jací nejsme.
Člověk rád hraje divadlo - viz návaly na dramatické konzervatoře. Lidé se rádi zúčastňují maškarních plesů, kde může být každý aspoň na chvíli takový, jaký by chtěl být pořád: mládenec mužným Sandokanem, dívka princeznou..
Člověk se rád dělá větším, než je. To je důvod parádních uniforem králů a generálů, vysokých církevních hodnostářů. Páv si zdobí ocas, lidé si zdobí břicho.
Člověk se rád dělá větší a ještě větším. To je pozadí nejen vysokých podpatků, ale  i všelijakých titulů a vyznamenání s důstojenstvím, kterými se rádi zdobí světští i církevní velikáni. Málokdo se vyzná ve všech titulech, co si pro sebe vymysleli pokorní služebníci církve: Prelát, Tajný rada, Pronotář, Papežský komoří, Excelence, Eminence, Arcijáhen - a jak že ještě. Je to tak nejen v církvi. Je to všude, kde jsou lidé se svými lidskými křehkostmi a slabostmi.
Znáte možná anekdotu, jak se mezi známými chválil jeden evangelík: „Já mám dědečka pastora. Má titul superintendent a lidé ho oslovují „dvojctihodný pane“!
Katolík na to povídá: „To nic není. To já mám strýčka kněze, má titul kardinál, a lidé ho oslovují Vaše Eminence!“
Na to říká žid: „To nic není. To já mám starou tetu, a ta když někam přijde, lidé začnou spínat ruce a říkat: Můj Bože!“
Smích - to je výsada našeho lidství. Zvíře může být veselé, ale rozesmát se neumí. Víme, že smích je koření života a smějeme se rádi.
Jenže veselých chvil je tak málo. Básník právem srovnal chvilky štěstí se zlatou muškou, která neposedí, hned je pryč. Kdo chce štěstí honem ulovit - ten spíš uhoní sebe.
- Naštěstí nám dal návod, jak ulovit štěstí, sám Pán Ježíš. Ten návod zní:
  Udělej radost druhému, budeš ji mít také.
- Naštěstí máme od Pána Ježíše i návod na získání radosti natrvalo, navždy. Ten návod zní:
   Následuj Pána Ježíše ve všem svém smýšlení a jednání - přivede tě do věčné radosti v království Otcově.
Máme tedy my, křesťané, trvalý důvod k veselí a radosti. Můžeme jít životem se špetkou humoru, který nás uchrání, abychom denní trampoty nebrali se zvířecí vážností.
Ostatně Chesterton říká: „Náš nebeský Otec má také smysl pro humor. Dokladem toho je, že stvořil člověka takového, jaký je.“
Starejme se tedy, aby tam, kde jsme, žijeme a pracujeme, byl smích doma. Smích je totiž řeč nebešťanů.
Máme proto důvod za dar smíchu dnes radostně poděkovat.
 

SPOLUPRACOVNÍCI NA RADOSTI DRUHÝCH

Je masopustní neděle - která nás rok co rok nabádá, abychom své  denní pachtění nezapomínali solit špetkou humoru.
Co je to humor? „Humor je, když se přesto smějeme,“ řekl kterýsi moudrý člověk. Naznačil tak, že to není nic samozřejmého.
Není žádný problém, nasbírat v novinách zprávy o vraždách, násilích, lidských špatnostech. Celé hodiny bych o tom mohl kázat. Ani v náboženských knihách se moc nezasměješ. U protestantů zmrazil humor strohý kalvinismus, u katolíků zase jansenismus.
A tak pro každou novou křesťanskou generaci nanovo nastává úkol, jak se učit tomuto daru radostného srdce, prýštícího z důvěry v Boha a z moudré lásky k lidem. Učit se, řečeno se svatým Pavlem, jak „být spolupracovníkem na radosti druhých.!“
Evangelium nám k tomuto učení ukazuje cestu.
„Nedělejte si zbytečné starosti!“ zní rada Pána Ježíše.
Tahle slova budí u mnohých lidí spontánní sympatie a u jiných zas rozhořčený odpor. „Těm mladým se tak dost nechce dělat, ještě je pobízet, aby se o nic nestarali!“ - říkají.
Jenže vy dobře víte, že Pánu Ježíši tu nejde o to, zda pracovat nebo nepracovat a nezodpovědně lenošit.
Pohleďte na ptactvo, na květiny,“ říká Pán. A kdo jste jen trochu ptactvo pozorovali, víte, že ptáci nezahálejí nikdy. Ptactvo je pořád plné pohybu, aktivity - hledají potravu, stavějí hnízda. A květiny? Jakou námahu musí vynaložit, aby pronikly klíčkem na povrch země, aby se dostaly ke slunci. Kdepak, tohle evangelium není chvála lenosti.
Je to chvála těch, kteří při své práci důvěřují v Boha. Je to chvála těch, kteří pochopili, že když udělali vše, co sami udělat mohli, mají právo důvěřovat v Boží prozřetelnou péči.
Rozdíl mezi člověkem věřícím a nevěřícím není v tom, že by se věřící pomodlil otčenáš a pak dal ruce do klína.
- Rozdíl je v tom, že věřící, když se v modlitbě svěřil do Boží ochrany, pustí se do své práce klidně, bez stresu, bez strachu, bez úzkostlivosti.
- Rozdíl je v tom, že věřící považuje za důležitější, aby kde může pomohl, než aby sháněl pro sebe protekce a výhody.
- Rozdíl je v tom, že věřící považuje za důležitější spokojený život, než nejnovější typ auta v garáži.
- Rozdíl je v tom ... - ale nač to dál rozebírat: sám život ukazuje každému stále nové alternativy života, věřícího ve spravedlnost a právo na radost.
A tak se do té letošní postní kosmetiky pojďme pustit s jiskrou humoru a veselí. - Třebas v duchu modlitby papeže Jana Pavla I.:
„Bože, ujmi se našeho pokolení, které si už téměř odvyklo smát. Ujmi se lidí, kteří se berou smrtelně vážně, že už nedovedou rozeznávat maličkost od věci podstatné. Pomoz lidem, kteří zveličují své vlastní obtíže a tolik se zaměstnávají svým vlastním  JÁ.
Rozšiř náš rozhled, dej nám důvěru a velkorysý pohled na celý svět. Dej nám stálou radost z tvé dobroty. Amen.“

Přímluvy

Prosme společně našeho Pána:

• Za ty, co mají pořád moc práce; aby neztráceli nervy, ale dovedli si práci rozdělit podle důležitosti, a získat k ní spolupracovníky.
• Za ty, co mají úzkostlivou a ustaranou povahu; aby se učili důvěřovat v Boží pomoc a v dobrotu bližního, - vždyť všude na světě se najdou dobří lidé.
• Za lidi bezradné a zoufalé, co nemohou najít smysl svého života, - aby našli laskavého přítele, který se jich ujme a pomůže jim.
• Za nás všechny, abychom dokázali žít podle zásad Božího království
• Abychom se uměli smát chybám vlastním i chybám druhých, místo abychom se nad nimi rozčilovali.
• Abychom se uměli zastavit a odpočinout si.
• Abychom před jednáním přemýšleli a před přemýšlením se pomodlili.
• Abychom uměli vidět Pána v lidech, které potkáme.

Nebeský Otče, takto smýšlet a žít nás učí tvůj Syn, náš Pán Ježíš. Dej nám sílu a radost, abychom ho takto denně následovali po celý svůj život, a žili s ním v tobě až na věky věků.

Uvedení do bohoslužby

Popel je symbol pomíjivosti, zániku, smrti. Ale nás znamení popele dnes nevolá k myšlení na smrt. Volá nás k nápravě života, k radostnému životu se Zmrtvýchvstalým Pánem.
Pokornou lítostí teď spalme na popel všechny hříšné návyky, vše, co vede k duchovní smrti.

Uvedení do čtení

Naše vůle k nápravě, to není záležitost pěkné pobožnosti v kostele. Poslouchejme, jak to říká prorok Joel.
Jl 2,12-18
Nyní tedy, je výrok Hospodinův, navraťte se ke mně celým srdcem, v postu, pláči a nářku. Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem. Kdo ví, nepojme-li ho opět lítost a nezanechá-li za sebou požehnání, a zase budou obětní dary a úlitby pro Hospodina, vašeho Boha. Trubte na polnici na Sijónu, uložte půst, svolejte slavnostní shromáždění! Shromážděte lid, posvěťte sbor, sezvěte starce, shromážděte pacholátka i kojence od prsů, ať vyjde ženich ze svého pokojíku a nevěsta ze své komůrky. Ať mezi chrámovou předsíní a oltářem pláčou kněží, sluhové Hospodinovi, ať prosí: „Ušetři, Hospodine, svůj lid, nevydávej své dědictví potupě, ať nad nimi nevládnou pronárody. Proč se má mezi národy říkat: ‚Kde je jejich Bůh?‘“ Horlivě se ujme Hospodin své země a se svým lidem bude mít soucit.

 Ježíšův Duch je duch smíření, smíru. Toto smýšlení si máme sami přivlastnit a v Ježíšově jménu šířit dál.  Poslechněme si, jak to zdůrazňuje svatý Pavel.
2 Kor 5,20-6,2
Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. Jako spolupracovníci na tomto díle vás napomínáme, abyste milost Boží nepřijímali naprázdno, vždyť je psáno: ‚V čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přispěl na pomoc.‘ Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy!

 Po starozákonním prorokovi a po apoštolu národů Pavlovi teď budeme naslouchat Pánu Ježíši, jaká má být naše  postní modlitba, půst a almužna.
Mt 6,1-6.16-18
Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích. Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.

 

POPEL A KŘÍŽ

Podle prastarého zvyku bude teď posvěcen popel a na závěr dnešní bohoslužby přijmete popelec.
Popelem budu dělat na vaše čela kříž. Oboje je při tom důležité - i popel, i kříž. Popel jako znamení smrti. Kříž jako znamení věčnosti, znamení života. Smrt a život, to oboje dohromady nám ukazuje v plné realitě podstatu naší lidské existence.
„Prach jsi a v prach se obrátíš“ - to je první jistota našeho života. Od svého narození jsme už doslova umírající lidé, už máme nákazu smrti v sobě - a není tak důležité, jakým jménem bude ta smrt na ohledacím listě naší mrtvoly označena. Bude to smrt - to připomíná prach popele v dnešním obřadu.
Ale tento popel přijímáme ve znamení kříže. Neboť naše smrt je sice jistota, ale ne poslední jistota: Právě na kříži zlomil Kristus moc smrti - a my dnes při popelci máme plně pochopit, co to znamená, že jsme vykoupeni: že smrt Kristova nám umožnila, abychom nezůstali v smrti, ale prošli jí jako velikonoční branou do vyšší dimenze své existence, kterou nazýváme životem věčným.
Rozumíte, bratří, té radostné zvěsti? Často slyšíme o tom nebo onom ze známých - a svírá se nám při tom srdce - : ten už je hotov; už nosí smrt v sobě. Jednou to bude vyřčeno i nad námi. Vzpomeneš-li si pak na dnešní popelec, uklidníš se a řekneš si: Nevadí, protože nosím v sobě od křtu smrt i život. Život, který je silnější, než smrt těla.
Kříž je mocnější, než popel;
Kristus je mocnější než smrt: za 40 dnů po popelci bude neděle Zmrtvýchvstání.

Přímluvy

Pojďme společně prosit Boha, abychom si letošní půst dobře promysleli a také uskutečnili.

• Za naše kněze a biskupy; aby v návalu každodenních úkolů uměli vždy volit ty, které jsou nejdůležitější.
• Za celé lidstvo; aby znovu objevilo důležitost sebezáporu - postu - sebevlády.
• Za děti a mládež; aby nepropadly alkoholu a drogám.
• Za nás všechny; abychom této postní doby dobře využili k duchovní rehabilitaci.

Bože, ty víš, že nám jde snadno dělat věci zlé, ale k dobru že potřebujeme stálé povzbuzování, vždy novou inspiraci, tvou milost pomáhající. Na počátku postu tě o ni prosíme skrze Krista, našeho Pána.

Uvedení do bohoslužby

Začínáme přípravu na velikonoce. Ta veliká událost velikonoční se už stala: Ježíš už za naši záchranu nasadil život.
Teď je na nás, abychom pro svou záchranu udělali něco i my: abychom se nechali vést Pánem ježíšem k odmítání špatností, k dobrému životu.
Litujme všeho, v čem jsme zlým pokušením podlehli a prosme za odpuštění.

Uvedení do čtení

 Hned první stránky bible podávají ve formě vyprávění zprávu o velikosti a bídě člověka: Boží dar svobody obsahuje i  pokušení ke zlému.
Gn 2,7-9; 3,1-7
Hospodin Bůh uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí. Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, jejichž ovoce je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla. Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: „Řekl skutečně Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?“ Žena odpověděla hadovi: „Smíme jíst ovoce každého stromu v zahradě, jen ovoce stromu, který je uprostřed zahrady – pravil Bůh – nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli.“ Had nato ženě: „Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo.“ Žena viděla, že ovoce stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry.

 Teď poslouchejme, jak svatý Pavel vysvětluje, že hřích není jen soukromou záležitostí člověka. Kdo hřeší, ubližuje  nejen sobě , ale i všem kolem sebe.
Řím 5,12-19
(Bratři a sestry!) Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili. Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem – jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít. Ale s Božím darem není tomu tak, jako to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista. A není tomu s darem tak, jako s hříšným skutkem onoho jednoho člověka. Neboť rozsudek nad proviněním toho jednoho přinesl odsouzení, kdežto Boží dar vede z mnoha provinění k ospravedlnění. Jestliže kvůli provinění jednoho člověka začala skrze toho jednoho člověka vládnout smrt, tím spíše v síle nového života budou kralovat skrze jednoho, totiž Ježíše Krista, ti, kdo v hojnosti dostávají milost a dar ospravedlnění. Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými.

 Je pro nás úlevou slyšet, že nejen my máme pokušení ke zlému. Že je měl i Boží Syn. Je to výzva, abychom se - jako  on - i my pokušení bránili a ubránili.
Mt 4,1-11
Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: ‘Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.’“ Potom ho ďábel vzal s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: ‘Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou o kámen.’“ Ježíš mu odpověděl: „Také je psáno: ‘Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.’“ Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: „To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš řekl: „Odejdi, satane! Neboť je psáno: ‘Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.’“ Potom ho ďábel nechal – i přistoupili andělé a sloužili mu.

 

HŘÍCH

S Adamem od pokušení ke hříchu
„S člověkem Adamem od pokušení ke hříchu, s Ježíšem Kristem přes pokušení k vítězství.“
Tak nějak bychom mohli vyjádřit myšlenkové rozpětí dnešního slova Božího.
O stáří starozákonního čtení svědčí motivy z prastarých, ještě předbiblických mýtů (např. strom života, zahrada bohů, hadí démon, cherub a jiné), které se tu vyskytují. A přesto toto vyprávění není mýtus. Zná jen jediného Hospodina, Boha. Nemá za cíl vysvětlení minulosti, ale vysvětlení událostí přítomných: Jak se rodí v srdci člověka pokušení ke hříchu, a jakým způsobem to pokušení člověka ovládne a vzniká hřích.
Člověk Adam, který v pokušení podléhá, je tu opakem, protipólem člověka Ježíše, který v pokušení obstojí.

Jak hřích vzniká
Podoba různých pokušení, která na nás po celý život doléhají, je různorodá. Je to však vždy Bohem, svědomím zakázané ovoce. Podstatou pokušení je pocit, že to zakázané je asi lepší, než to dovolené; jestli nás Bůh nechce o něco hezkého připravit.
A hřích vzniká, když člověk tomu pokušení přitaká a vydá se na cestu, ke které pokušení láká. Je to vlastně projevení nedůvěry Bohu, odvrácení od Boha, hledání štěstí na jiných cestách, než jsou ty Boží.
A v tomhle je podstata každého, kteréhokoli hříchu. Snad nejlépe tu podstatu hříchu vyjádřil Pán Ježíš v podobenství o marnotratném synu. Syn odchází z otcovského domu, protože uvěřil pokušení, že je doma nepochopen, že všichni to s ním myslí lépe, než jeho otec doma, že všude jinde to bude lepší.
To je cesta každého hříchu. Nevěřit Bohu, že to s námi myslí dobře, když nám tohle zakazuje a k tamtomu nás volá. Myslet si, že my jsme chytřejší, když jdeme za jinými, kteří nabízejí onačejší jablíčka než nám dal Bůh.

Co hřích působí
Víme tedy už, jak se hřích rodí, jak vzniká. Zbývá ptát se, co hřích působí, když se zrodil. Jaké nese ovoce.
Hříšník přestává vidět vnitřní krásu duše člověka vedle sebe - třeba i vlastní manželky. Postupně hloupne a otupuje. Jeho zájmy se zužují na hříšné návyky, praktiky.
Hřích je jakási rakovina duše, která stravuje lidskou osobnost, vede ke chřadnutí tělesnému i duševnímu. Působí, že člověk je podrážděný a mrzutý, stává se kořistí strachu až po sebevražedná pokušení.
Jednou větou: Hřích působí zakrnění člověka, vede k chátrání, ke smrti tělesné i duševní.

S Kristem od pokušení k vítězství
Je na čase, abychom se od člověka Adama, který nám předvedl, jak se to s pokušením ke hříchu dělat nemá, obrátili k člověku Ježíši, který nám v evangeliu ukazuje, jak se to v pokušení dělat má.
Pán Ježíš odbývá pokušení rezolutním odmítnutím. Adam s Evou se nechají pokušitelem zlákat k rozhovoru. A tak se jim začne zdát, že zakázané ovoce je nadmíru krásné, chutné, vonné. První poučení zní: Nezahrávej si s pokušením. Hned na začátku je radikálně odmítni.
Další ochranu proti pokušení ukazuje Pán Ježíš ve slovu Božím: „Nejen z chleba živ je člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.“ Když se před námi objeví skluzavka pokušení, pochybného kroku, začni myslit na to, co o podobných věcech řekl Pán Ježíš. A i když si zrovna na pravý výrok nevzpomeneš, už to obrácení mysli k Pánu Ježíši tě podrží a od zlého kroku uchrání.
Pozorujme dál. Pán Ježíš je pokoušen k nedůvěře v Boha. Má si vyzkoušet Otcovu ochotu něco pro Syna udělat.
Je to v podstatě stejné pokušení, jako u prarodičů: Začít pochybovat o Bohu, začít hledat pomoc u jiného, než u Boha.
Ježíš však zůstává pevný: Jen Bohu se budeš klanět, jen Bohu budeš sloužit.
Ježíšovo vítězství nad hříchem je i vítězství naše. Po jeho vzoru, v jeho síle i my můžeme vítězit nad pokušením ke hříchu.
A to je radostná zvěst dnešního slova Božího:
Ježíš Kristus pokušení ke hříchu nepodlehl.
Ježíš Kristus i nám pomůže, i nás od hříchu osvobodí.
 

RÁJ - POHÁDKA NEBO SKUTEČNOST

Hned na začátku Bible je vyprávění o ráji. Zní opravdu jako krásná pohádka. Svět šťastných lidí bez starosti o zaměstnání, bez trablů a zamuchlaných situací, bez zlých lidí, všechno naopak než v našem dnešním světě. Je to opravdu jen pohádka? Nebo někdy někde ráj na světě skutečně byl?
Lidé na to odpovídají různě: Jedni říkají: „Jakpak by nebyl - vždyť známe jména prvních lidí, kteří v ráji žili - Adama a Evy. Víme přesně, kde ten ráj byl - ve starém Babylóně mezi Eufratem a Tigridem - ty řeky se v Bibli připomínají.“ - Tito lidé berou biblické vyprávění příliš doslovně. Tak to není.
A jiní říkají: „Kdepak - ráj nebyl, první lidé nebyli. To je jen takové hezké vyprávění, hezká povídka.“ Ani ti druzí nemají pravdu; tak to také není.
Myslím, že vy správnou odpověď jistě znáte: Když víme, že lidstvo vždycky na světě nebylo, pak nějací první lidé být museli. Jejich jména ovšem neznáme. Ostatně oni sotva nějaká měli. „Adam“ není jméno, to je označení člověka: Muž. Jméno „Eva“ je označení ženy: Matka živých.
A že nebyl ráj? Byl, a už mnohokrát a na mnoha místech. A také ještě sem tam někde kousek ráje je. Až z vás, děti, budou dospělí lidé, doufám, že uděláte svůj svět víc podobným ráji, než jsme to dokázali my.
Ráj je všude, kde se lidé navzájem netrápí, nestraší, kde si lidé neubližují, pořád neporučníkují, kde jsou na sebe hodní.
Ráj má být vlastně na světě stále a všude. Tak to chtěl a tak to stále ještě chce Bůh. Dnešní vyprávění z Bible nám vysvětluje, čím si lidé ráj kazí: Když se nechají svést hadem pokušitelem. Když si začnou závidět. Když chtějí brát, co není jejich. Když se chtějí zmocnit místa druhého. Když chtějí být mocní jako Bůh.
Když jsem vyprávěl o ráji ve škole, rozčiloval se jeden chlapec: „Že ti první lidé byli tak hloupí! Poslechli pokušení a všechno hezké tak zkazili.“ - Jenže rozčilovat se na ty staré lidi je zbytečné. Moudřejší je dávat si pozor na sebe teď, abychom se nedali svést pokušením a nepokazili si pěkný život teď.
Kdykoli máš chuť, pokušení, udělat něco zlého, říct zlé slovo - rozhoduješ se pro ráj, nebo pro peklo! To bychom si měli zapamatovat! A ještě toto: Když se rozhodneš pro dobro, rozhodneš se pro ráj!
Teď si myslíš: prima - toto už mám rozhodnuté. Já už jsem se dávno rozhodl pro dobro, že budu správným člověkem. To je hotové!
Kdepak. Není to hotové. Kdyby stačilo na celý život, jednou se rozhodnout pro dobro, to by byl celý svět pořád ještě rájem.
Ono totiž pokušení ke zlému přichází stále znovu. Můžeš se rozhodnout nevím jak pevně pro dobro - zas ti přijde nové pokušení něco zlého udělat, říct, špatně smýšlet. Nestačí se rozhodnout jednou za život, nestačí jednou za rok, ba ani ne jednou za den. Snad tisíckrát každý den, stále znovu se rozhodujeme mezi dobrem a zlem, mezi rájem a vyhnanstvím.
Vyprávění o trojím, tedy opakovaném pokušení Krista je předobrazem této lidské situace. Vyprávění o člověku Adamovi a ženě Evě je praobrazem pokušení, které nás nutí stále znovu se rozhodovat pro dobro nebo zlo.
Sami bychom se vždy rozhodnout pro dobro nedokázali. Sami bychom asi byli moc zlí. Ale když nám pomůže vítěz nad Pokušitelem - Pán Ježíš, tak s ním dokážeme zvládnout zlá pokušení. Pojďme mu povědět, že mu důvěřujeme. Vyznejme víru v něj společně. Pojďme ho o tu pomoc poprosit v přímluvné modlitbě.
 

VEDENÍ DĚTÍ KE KAJÍCNOSTI

Jak se převalí zima k jaru, začnou se maminky poptávat kněze: jak to bude letos s první svatou zpovědí, jak to bude s prvním svatým přijímáním?
A kněz musí vysvětlovat, že svátostná příprava je věcí rodičů a kněze - či katechetky. Vzdálenou, všeobecnou přípravu dělají odmala rodiče doma. Když dobře položí základy, pak má katecheta snadnou práci s přípravou dětí v kostele.
Chci vám dnes povědět, v čem spočívá podíl rodičů při přípravě dětí ke svátostem. Má na ni právo každé pokřtěné dítě, bez ohledu na to, jestli se učí náboženství jen doma nebo i ve škole.
Je začátek postní doby, mluvme dnes o rodinné přípravě ke svátosti pokání.
Spočívá v trojím: Jednak mají rodiče položit základy ke kajícímu smýšlení a jednání, - řečeno srozumitelněji: k umění přiznat svou chybu. Za druhé mají rodiče dítěti pomáhat při výchově svědomí. Za třetí v nich mají rozvíjet schopnost lítosti a předsevzetí.

Přiznat chybu
Nejprve tedy máme dítě naučit, aby se přiznalo, když něco vyvede.
Jistě znáte takové lidi, kteří za nic nedokážou přiznat, že udělali chybu. To se raději přede všemi zesměšní paličatým hájením svého omylu, nebo se pokusí svalit vinu a zodpovědnost na někoho jiného. Chcete-li zabránit, aby se z vašeho dítěte nestal také takový protivný člověk, musí dítě doma zažít, že mýlit se je lidské. I tatínek - vševědoucí tatínek - se také někdy zmýlí a klidně to dozná: spletl jsem se. Pak i dítě dokáže přiznat svou chybu.
Ovšem dítě to má těžší než dospělý. Tam, kde rodiče za každou chybu tvrdě trestají, kde neznají smilování a odpuštění, tam bude doznání nad dětské síly a dítě bude hledat východisko ve lži. A také tam, kde se dítě cítí ohroženo, kde je stále rodiči i sourozenci zesměšňováno, ponižováno, kritizováno, kde trpí komplexem méněcennosti, také tam nedokáže chybu doznat: Zapírá, lže, přetvařuje se.

Nepokřivit svědomí
Jak uchránit děti dvojího úskalí: jednak od pocitu falešné hříšnosti a úzkostlivosti, jednak od pocitu falešné spravedlnosti a dokonalosti?
Především musíme my dospělí správně vědět, co je to hřích. Že hřích je odvolání víry v Boha, pohrdnutí Božím řádem, odvrácením se od Boha samého. A to vše svobodným aktem vůle, svobodným rozhodnutím.
Jsou něčeho takového děti schopny? I psycholog i teolog i pedagog tu řeknou souhlasně: Ne, nejsou.
Když si toto uvědomíme, budeme opatrní při mluvení s dětmi o hříchu a neuvrhneme je do pocitu špatného svědomí a hříšnosti, který by jim zbytečně kalil mysl a komplikoval dětství. Často jsou tu špatnými vychovateli starší sourozenci. Malý Honzík vypláznul na bratra, už školáka, jazyk: „Tak a máš za to hřích a musíš se z toho zpovídat“ - dělá školák chytrého. „A co je to hřích? A jak se to zpovídá?“ chce vědět Honzík. „Hřích je, když rozzlobíš Pána Boha. A zpovídat se musíš panu farářovi a říct mu všechny hříchy.“
Honzík později jistě bude slyšet vše správně od kněze nebo od rodičů, ale pravděpodobně se v něm přesto na celý život zabydlí tyto špatné a falešné představy od staršího bratra.
Dětská provinění bychom neměli nazývat hříchy. Nikdy nestrašme děti trestem Boží ani zpovědí, jinak jim naočkujeme nechuť ke zpovědi a bázeň před ní na celý život. Neřekli byste, kolik je takových dospělých, kteří se po celý život nezbaví nechuti ke zpovědi a místo zdroje radosti jim trvale zůstane zdrojem úzkosti. Proč? Sami to zpravidla nevědí, ale vždy byste našli kořeny ve špatné průpravě v samém dětství.
Dětské chyby nesmíme přehlížet ani podceňovat, máme od nich dětem pomáhat. Ale jsou to vše potíže růstu, ne hříchy. Není to vina dětí, ale dětské nedospělosti, nevyzrálosti, že nevydrží být soustředěné při modlitbě, v kostele, že neposlouchají rodiče. Dítě se musí někdy poprat, musí se někdy bránit. Vždyť má za úkol uhájit si své místo na slunci, uplatnit se ve světě. Když dítěti řekneš, že zhřešilo a Bůh je musí potrestat, moc jsi mu nepomohl. Naopak, pomohls mu jen zkomplikovat život. Místo lásky k Bohu bude tak mít dítě leda z Boha strach. Strach v dospělosti překoná, lásce jsi je nenaučil a ejhle, je tu další nevěřící.

Kajícnost ne ze strachu, ale z lásky
Slovo hřích proto do dětského světa v prvním sedmiletí nepatří. Také ne slovo zavržení, peklo. A když je děti někde uslyší a ptají se, upokoj je: děti se pekla bát nemusí; žádné děti v pekle nejsou.
Bůh nechce být soudcem malých dětí. On děti dětmi stvořil a ví nejlépe, co jim dá práce, než se z nich stanou velcí. Proto jim dětské škobrtání nezazlívá a netrestá je za ně.
Ani není naším úkolem děti soudit, zopakujme si to, naším úkolem je být dětem něco jako trenér na hřišti: pomáhat jim k lepším výkonům. Nestačí když pudy dítěte potlačujeme. Je nutno je cílevědomě usměrňovat a rozvíjet tím, že s dětmi a před dětmi pěkně a správně žijeme. To je nejlepší pomoc pro zdravý vývoj svědomí.
Kde dají rodiče doma dětem tuto základní správnou průpravu, tam už nebude pro katechetu těžké, až děti dospějí do přiměřeného věku, dát jim svátostnou průpravu tak, aby pro ně zpověď nebyla strašákem ani nepříjemnou povinností, ale podáním láskyplné ruky Boží na pomoc slabému člověku; skokem do rozevřené náruče Boha otce; velikonočním darem Zmrtvýchvstalého Ježíše svým přátelům.

Přímluvy

Kdybychom v našich pokušeních spoléhali jen sami na sebe, asi bychom špatně dopadli. Proto prosme Pána Ježíše o pomoc:

• Tebe trápila pokušení ke zlému, jako nás, Pane. Pomoz nám, abychom jako ty v pokušeních zvítězili.
• Tys měl také pokušení panovat a poroučet. Dej, ať se snažíme druhým raději pomáhat.
• Často nás trápí pokušení k lenosti a neplnění povinností. Dej nám sílu, abychom se uměli ovládat.
• Ty ses po čtyřicet dní v samotě cvičil v sebevládě. Dej, ať i my letošní postní dobu dobře využijeme k cvičení sebevlády a pevné vůle.
• Tys hledal zatoulané ovečky, očisťovals malomocné hříchem. Ať v této postní době uslyší tvé volání i ti, kteří nechodí do kostela. A my všichni, hříšníci, ať najdeme cestu ke svátosti tvého milosrdenství a odpuštění.

Pane Ježíši, dals nám dožít této postní doby. Chceme ji s radostí využít k cvičení sebevlády: abychom dokázali zvládnout zlé sklony a zlá pokušení v síle tvého Ducha, jenž žiješ a kraluješ na věky věků.

Uvedení do bohoslužby

Ta záře, kterou dnes máme zahlédnout s Petrem, Jakubem a Janem kolem postavy Pána Ježíše na hoře Tábor, to je odlesk záře velikonoční, červánky jitra zmrtvýchvstání.
Abychom při putování naším údolím pokušení nezemdleli, dobře dnes vyhlížejme oslaveného Pána a volejme mu vstříc:
Byls poslán.........

Uvedení do čtení

Starozákonní čtení nás zve, abychom jako Abraham vyšli z domáckého pohodlí a vydali se do zaslíbené země - blíž k  Pánu Ježíši.
Gn 12,1-4a
Hospodin řekl Abrámovi: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání. Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země.“ Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin.

Ten Timoteus, za kterého se svatý Pavel dnes tak naléhavě modlí, aby unesl denní obtíže, to jsem já a ty, to jsme my  všichni, kdo usilujeme žít v pokoji a lásce Boží.
2 Tim 1,8b-10
Milovaný! Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. On nás spasil a povolal svým svatým povoláním, a to ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost, kterou nám dal v Kristu Ježíši před dávnými věky. Ale to se projevilo teprve nyní, když přišel náš spasitel Kristus Ježíš. On zlomil moc smrti a přinesl nám světlo nepomíjejícího života v evangeliu.

Obě čtení nás připravovala k prožití evangelia: Abychom zaslechli hlas Otce, ukazujícího na Syna, abychom nejen  dnes, ale pokaždé, když jsme na mši svaté, prožili něco podobného, jako apoštolé na hoře Proměnění.
Mt 17,1-9
Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle – ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš--li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Když ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak, a hle – z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!“ Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte, nebojte se!“ Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali z hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých.“

 

UVIDĚT JEŽÍŠE KRISTA

Kdyby tu dnes s námi v kostele poslouchal evangelium nějaký cizinec - hind nebo budhista, asi by ho to vrcholně zaujalo a vzrušeně by se domáhal vysvětlení: Co se tam vlastně stalo?
My jsme křesťané, proto nás to nevzrušilo: O tom proměnění na hoře Tábor, to už jsme slyšeli, to známe, víme. Naplňuje se tak na nás zkušenost, že člověk zná nejméně to, o čem si myslí, že už to zná dobře.
Protože jsme křesťané, známe křesťanství pramálo. Klidně bych se např. vsadil, že 90% nás zde přítomných si ještě celý Nový zákon nepřečetlo. A víc: myslím, že mohu klidně vsadit i o to, že 90% z vás si jej do smrti nepřečte.
Dnešní čtení evangelia nám říká, že apoštolové byli také takoví, jako jsme my. Denně žili s Pánem Ježíšem, ale už si na něj tak zvykli, že jej už ani pořádně neviděli, nevnímali. Tolikrát ho slyšeli kázat, že už vše poslouchali na půl ucha. Čím víc kázání slyšeli, tím méně pozornosti jim věnovali.
Musel přijít náraz, šok, aby ho zase uviděli. Pán se proto rozhodl, že to tak nenechá. Vzal je pryč z jejich každodennosti, pryč od každodenních zvyklostí, na osamělé místo. Tam nebylo co dělat, za čím chvátat, nebylo na co se dívat. Jen oni a Pán. A tu konečně jej začali nově vidět: Vidět ho tak, jak byl vždy mezi nimi, kdyby si dali čas jej pozorovat.
I my potřebujeme utéci z denního ruchu na osamělé místo, abychom uviděli Ježíše. Naše kostely nám plní funkci pouště, hory osamění. Zde se máme alespoň na hodinu ztišit a zaposlouchat se do jeho hlasu v evangeliu. Div proměnění Páně můžeme zažít i při dnešní mši v tichu proměňování. Při svatém přijímání můžeme zblízka spatřit záři láskyplných očí Pána Ježíše.
Stane se to? Jestli se ti po mši nebude chtít odtud - jako se nechtělo apoštolům z hory Tábor, pak můžeš klidně odejít. Jestli zažiješ pocit, že je tu dobře, klidně se vrať k manželce, k dětem, k práci. Protože ti byl kostel horou Proměnění a setkání. Máš blíž k Ježíšovi - budeš mít proto blíž i k bližním.
V prvním čtení jsme slyšeli slovo Boží k Abrahámovi: Vyjdi ze svého domu a budeš pramenem požehnání. I my jsme synové Abrahámovi a ten Boží hlas zní dnes i nám: Vyjdi ze svého domu, staň se mým apoštolem, jdi na pomoc svému bližnímu.
Mladí lidé mohou tuto výzvu splnit tím, že se rozhodnou zvolit si apoštolát jako hlavní povolání. Mohou se stát kněžími Kristovými, pramenem požehnání pro mnohé kolem sebe. V těchto dnech je právě lhůta k podávání přihlášek ke studiu bohosloví.
A co my ostatní - ženy, muži, děti, staří? Nejen někteří ke kněžství, my všichni, doslova všichni jsme pozváni k apoštolátu Božího království při svém občanském povolání. Každý můžeme sloužit dobru jiným způsobem, ale všichni se stejným cílem.
Důvěřujme v Boha, že vzbudí v nás všech apoštolátní horlivost. Ale musíme napřed v sobě překonat - jako apoštolové v dnešním evangeliu - bázeň, ono pralidské Pane, nejsem hoden, to není pro mne, to se týká ostatních.
Kdo se do služby dobra jednou dá, ať jakýmkoliv způsobem, ten zažije také dnešní radost ve službě Kristově: Pane, dobře je nám s tebou.
Prosme dnes společně, aby nikomu z nás nescházela ochota vyjít za hlasem Kristovým - do služby Božího království.
 

VEDENÍ DĚTÍ K JEŽÍŠI SVÁTOSTNÉMU

Ještě nám zní hlas Hospodinův jak ukazuje apoštolům Pána Ježíše v zářném oblaku: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ I my máme za úkol ukázat našim dětem Pána Ježíše tak krásně, aby si ho na celý život zamilovaly.
Jak můžeme vést dítě už od malička ke Kristu svátostnému?

Návštěva kostela - svatostánek
Děti vědí, že v neděli jdou dospělí do kostela, aby se tam setkali s Pánem Ježíšem. A chtějí pochopitelně s sebou, chtějí být tam, kde dospělí.
První návštěvy kostela je lépe vykonat s dítětem mimo dobu bohoslužby a po domácí přípravě.
Postupně mu povíme, že Pán Ježíš chtěl, abychom s ním mohli být zvláštním způsobem ještě dřív, než přijdeme do nebe. Proto navštěvujeme Pána Ježíše v kostele. Tam k nám mluví svým slovem, tam nás zve ke společnému stolu, k Hostině.
Když chceme navštívit dům Boží, musíme si napřed povědět, jak se tam slušně chovat: jak se tam zdraví; - že tam lidé nemluví mezi sebou, jen s Pánem Bohem.
Když děti znají správné chování v kostele, můžeme návštěvu kostela uskutečnit. Na svatostánek je dobře upozornit až v kostele: „Náš Pán, Ježíš je zde; - pozdravíme ho.“ Tichým slovem a gestem ještě upozorníme na symboly a znamení, jimiž církev obklopuje svátostnou přítomnost Páně: Věčné světlo, květiny, svíce.
Doma teprve uvolníme stavidla dětských otázek: „Ale já jsem tam Pána Ježíše neviděl! - „Já také ne, odpoví maminka. „Ale on nás viděl. Svítilo tam věčné světlo a to je znamení, že tam byl.“ Nepovolujeme přitom uzdu materiálním představám. Neříkejme, že svatostánek je domeček, a v něm Pán Ježíš bydlí. Lépe asi takto: „Ve svatostánku se uchovává svatý chléb Těla Páně.“

Příprava doma: příkladem a rozhovorem
Jak vypadá rodinná výchova dítěte ke svatému přijímání?
Začíná už tenkrát, když dítě smí prvně sedět doma u stolu s dospělými, když se učí chápat, jak je to krásné, že jsou všichni pospolu a oslavují třeba něčí narozeniny. Kde dítě pochopí, co je to slavnostní radostná hostina, co je to společenství, tam už zná základní pojmy pro pochopení Eucharistie: Hostina, společenství s Kristem a bratry.
Příklad rodičů, když jdou v neděli do kostela, když jdou s ostatními ke stolu Páně, jejich uctivé chování a mluvení o svatém přijímání, to musí v normálním dítěti vzbudit správnou touhu po svátostném Kristu.
Vedle příkladu rodičů je tu záměrný rozhovor. Ale prosím vás, pozor! Jen ne nekonečné zbožné přednášky a výklady. Lépe věta - dvě - vždy dobře promyšlené, třebas v neděli cestou do kostela. Jindy uvážená odpověď na dětské otázky. Někdy lze i při mši několika slovy dítě na něco upozornit, vzbudit jeho zájem a cestou z kostela nebo doma to dopovědět. Proto si v kostele nechávejte děti u sebe.

Ani tvrdé požadavky, ani růžové představy!
Na dvě nejčastější chyby vás chci upozornit, abyste jimi svému dítěti zbytečně nezkomplikovali život.
První je, že rodiče začnou mít na děti před prvním svatým přijímáním neúměrné požadavky: „Ke stolu Páně smí jít jen ten, kdo je moc hodný. Takové děti, které zlobí, Pán Ježíš nemá rád.“ - Ale řekněte mně upřímně: Je v silách dítěte, aby bylo stále hodné, vůbec nezlobilo? Takovou řečí se dosáhne jen toho, že se v dítěti vyvolá strach za svatého přijímání, o to větší strach, když je někdo začne navíc strašit svatokrádežným přijímáním hříšných dětí. To je špatná služba dítěti. Znáte možná také dospělé lidi, a není jich málo, kteří se ani v dospělosti nedokázali zbavit úzkosti, která doprovází každé jejich svaté přijímání a mnohdy způsobí, že při dospívání ke stolu Páně přestanou chodit.
Druhá chyba je opačného ražení. Ve snaze probudit u dítěte těšení na svaté přijímání, malují mu tuto událost zcela nerealisticky, - tak růžovými a nepravdivými barvami, že výsledkem je nakonec zklamání dítěte. Sentimentální vypravování v něm vzbudilo zcela falešné představy a očekávání; představy nebeského setkání s Kristem, jaké se na tomto světě neděje.
Četl jsem kdesi takovou nafouklou promluvu k prvnímu svatému přijímání: „To je vrcholná událost v náboženském životě dětí.“ To je nesmysl. Za vrcholem to už jde dolů, z kopce. první svaté přijímání nemá být vrchol, ale začátek. Začátek eucharistického života, začátek cesty s Kristem do Království Otcova.
Tolik k rodinnému prostředí, které připravuje a uschopňuje dítě k účasti na svátostech.
Pojďme proto prosit za dar činné víry a svědomitosti pro všechny rodiče pokřtěných dětí.
 

NÁBOŽENSKÁ RUTINA

Právě jsme dočetli evangelium o proměnění Pána Ježíše. Co nás při naslouchání napadlo? Nač jsme při tom mysleli? Čemu jsme se při tom naučili? Změní to ode dneška, od zítřka náš denní život?
Na evangeliu je hrozné to, že mu člověk může stokrát naslouchat, a přece se neprobudí ze svého duchovního spánku.
Jak je to možné? O čem si člověk začne myslet, že to už dokonale zná, to zná zpravidla pramálo: rodiče své děti, žena svého muže, muž svou ženu. Ani povahové chyby, ani různé krize nezabíjejí lidské vztahy tak, jako zevšednění, návyk, rutina.
Poněvadž jsme křesťané, máme o náboženství pramalý zájem: to už znám. Máme pramalý zájem o bibli, o evangelia: to už znám, to už jsem slyšel mockrát. Většina z nás umře, aniž jsme si jedinkrát přečetli celý Nový zákon. Jaký význam má pro nás dnešní evangelium o Proměnění? Slyšíme, že apoštolové byli stejní, jako my, že byli také propadlí návyku, že i oni, ač žili denně s Pánem - nebo právě proto, - ho neznali. Jako nám, i jim bylo třeba proměnění, zvláštního popudu, osvícení, zjevení, aby ho nově uviděli.
Evangelium není nějaká historka z minulosti. Je to i proroctví o tom, co se stává i dnes. V dnešním evangeliu je předpověď, jak se budem chovat i my, co jsme zač i my. Co děláme špatně i my, aniž si to často uvědomujeme. „Otče, odpusť jim, oni nevědí, co činí!“ - To je modlitba i za nás.
Evangelium, to je život, který Bůh žije mezi lidmi: jak Bůh jedná s lidmi, jak lidi jednají s Bohem, jak s Ním špatně zacházejí.
Apoštolové byli na Pána navyklí. Viděli ho každý den. Jedli a pili s ním. Slyšeli bezpočet jeho řečí, jeho kázání. A čím více ho slyšeli, tím méně ho poslouchali - vždyť oni ho už znají, to Pán mluví k jiným, co ho ještě neznají!
Pán tedy rozhodl, že to tak dál nenechá. Vzal si je stranou, do samoty, na horu, kde bylo víc ticho, než je zde v našem kostele, kam si Pán Ježíš dnes přivedl vás. Tam se apoštolové uklidnili, ztišili. Nic se tam nedělo, nic zvláštního nebylo k vidění, jen Pán stál před nimi. Tam tedy Ježíše uviděli, zadívali se na něj.
Také nás si sem vzal s sebou Pán Ježíš. Zde je naše Hora proměnění. I zde se před námi promění do podoby chleba, svatého pokrmu. Ztišíme, zklidníme se dnes natolik, abychom Pána uslyšeli, - ten hlas, který k nám mluví stále, ale my ho tak málokdy zaslechneme, tak málokdy si zapamatujeme, co jsme zaslechli, tak málo podle uslyšeného jednáme?¨
Kdyby se dnes ten div s námi udál, ani nám by se odtud nechtělo domů. I nám by tu bylo dobře.
Dojde dnes při svaté večeři k tomuto našemu setkání s Pánem? Bude to ve chvíli proměňování? Při modlitbě otčenáše, při svatém přijímání? Setkáme se dnes s ním, srdce na srdci?
Kéž bychom aspoň jednou zažili tento zázrak proměnění, jako apoštolové zažili na Hoře. To by pak náš život měl jinou hodnotu. Novou natrvalo.
Podle L. Evelyho

Přímluvy

Nebeský Otec chce, abychom byli všichni pomocníky při budování tvého království. Prosme ho:

• Dej nám všem pevnou víru, jako měl Abraham.
• Dej kněžím radost z toho, že jsou tví blízcí spolupracovníci.
• Dej všem pokřtěným horlivost v apoštolské službě bratřím.
• Dej ministrantům, lektorům a jáhnům, všem, kdo pracují ve farním společenství, radost z dobré práce.
• Dej těm, kdo řídí církev a naši diecézi, dary Ducha, zdraví a trpělivost.

Otče, dej, ať všichni jednou spatříme slávu tvého království, ve společenství Ježíše Krista, našeho Pána.

Uvedení do bohoslužby

Co nás v této postní době vede sem, do kostela? Kdyby se nás někdo takhle zeptal, jistě bychom bez velkých rozpaků dovedli říct: Postní doba, to je jako čas generálního úklidu v domácnosti. Vyklízíme zmetky, zátěže a odpadky svého života, snažíme se zkorigovat, správně zaměřit cíl svého života. Ptáme se tu: Pane, co mám dělat? - A nasloucháme odpovědi ve slovu Božím.
I dnes začneme postní bohoslužbu připomenutím svých nedostatků a prosbou za odpuštění.

Uvedení do čtení

Abychom mohli s porozuměním naslouchat vyprávění o živé vodě, o které si teď budeme číst, připomeňme si, že za  každou živou vodou, tj. za každým životem, je Bůh. Ten Bůh, který své dary dává i těm, kteří proti němu reptají.
Ex 17,3-7
Lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Řekli: „Pročpak jsi nás vyvedl z Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš dobytek žízní?“ Mojžíš volal k Hospodinu: „Co mám dělat s tímto lidem? Ještě trochu a ukamenují mě!“ Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vyjdi před lid v doprovodu několika starců z Izraele, vezmi si do ruky hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, a jdi! Hle, já tam budu stát před tebou na Chorebu, udeříš do skály, vytryskne z ní voda a lid se napije.“ Mojžíš tak udělal před očima izraelských starců. Nazval pak jméno toho místa Massa a Meriba kvůli hádce izraelských synů a kvůli tomu, že pokoušeli Hospodina tím, že říkali: „Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?“

První čtení dokládalo věrnost Boží vyprávěním ze Starého zákona. Svatý Pavel dokládá věrnost Boží na jednání Pána  Ježíše: I ten nasadil život za lidi, kteří proti Bohu reptají.
Řím 5,1-2.. 5-8
(Bratři a sestry!) Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha. Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Kristus přece v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého – možná, že se někdo umřít odhodlá za toho, kdo je mu milý. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky.

I evangelium nás dnes vede k živé vodě: Ježíš je pro nás tím zdrojem živé vody, zdrojem Božího života.
Jan 4,5-42
Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se – tak jak byl – u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ – Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. Samařská žena mu odpověděla: „Jak to? Ty, Žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: ‘Dej mi napít’, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“ Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem.“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Ježíš jí na to řekl: „Správně jsi odpověděla: ‘Nemám muže’; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: ‘Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.’“ Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů. Ale nastává hodina – ano, už je tady – kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“ Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten, až přijde, oznámí nám všechno.“ Na to jí řekl Ježíš: „Já jsem to, který s tebou mluvím.“ Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: „Co jí chceš?“ nebo „Proč s ní mluvíš?“ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu. Mezitím ho učedníci prosili: „Mistře, najez se!“ On jim však řekl: „Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte.“ Učedníci se mezi sebou ptali: „Přinesl mu někdo něco jíst?“ Ježíš jim řekl: „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: ‘Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.’ Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: ‘Jiný rozsévá a jiný sklízí.’ Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce.“ Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: „Řekl mi všechno, co jsem udělala.“ Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“

 

CO JE TO KŘESTNÍ MILOST

Po řadu nedělí od Zjevení Páně jsme si četli Horské kázání. S podobným celkem se setkáváme dnes a o dalších dvou postních nedělích.
V dnešním evangeliu hledá Samaritánka, - to jsem já i ty - živou vodu: je jí pramen Kristova křtu.
Příští neděli slepec - to jsem já i ty - hledá světlo: je jím křestní milost.
A třetí neděli budeme jako mrtvý Lazar čekat, že Ježíš v nás oživí křestní milost.
Třikrát za sebou o křtu. Proč? Protože se nikdo z nás na svůj křest nepamatuje - byli jsme pokřtěni hned po narození. Většina z nás pokřtění prospala. Kdybychom si to pořádně nepřipomněli teď, když už máme rozum, pak bychom mohli zaspat celý věčný život. Křestní milost by v nás zůstala spát a za celý život by se neprobudila.
O to nám tedy jde: Jsme sice pokřtění, ale nejsme v křesťanství dovychováni. Nejen vy malí, my všichni jsme stále ještě dětmi Božími, učni křesťanského života, katechumeny.
O živé vodě jsou všelijaké pohádky. Malé děti je poslouchají, ale nerozumí jim - berou je doslova. My už víme, že ta živá voda je křestní voda - milost, kterou lidem nabídl Pán Ježíš.
Slovo „milost“ slýcháme při pozdravení na začátku mše, když nám kněz přeje, aby s námi byla milost našeho Pána Ježíše Krista.
Dnes můžeme lépe pochopit, co to ta milost je: přivádí nás k Pánu Ježíši jako kompas. A nejen to, dává nám sílu, táhne nás k němu jako magnet. V této milosti máme život věčný - Boží - , radost z Božího přátelství. Tak veliká věc je křestní milost.
Když je to tak, řekneš si: proč se tedy nesnaží všichni lidé tu milost získat? Proč se lidé za milostí nehrnou, zvláště když se dává zadarmo! Však víme, jaká bývá tlačenice, kde se něco dává zadarmo. Třeba jen prospekty na veletrhu.
To je tak. Většina lidí uvažuje jako Samařanka. Ta také nejprve nebrala Pána Ježíše vážně: „Ani nemá, čím by vodu nabral, a ještě vodu slibuje, a živou!“ A když pochopila, že on je víc než obyčejný člověk, hned chce z této známosti něco vyzískat: Dej mi tu živou vodu, abych se už nikdy nemusela dřít s taháním vody od studny. Rozhovor se Samařankou je v této chvíli - jak se říká: jeden o voze a druhý o koze. Ježíš mluví o milosti, o vodě živé, a Samařanka o vodě obyčejné.
Tak je to s mnoha lidmi. Jedni, když jim Ježíš nabízí milost, ohrnují nad tím nos: Co ten nám může dát! Nemá ani vědro! Nechápou, že Ježíš je Bůh, že opravdu má živou vodu - milost. A jiní zase chtějí mít jen a jen pohodlí. Chtějí, aby je Kristova milost zbavila starostí, námahy. Myslí si, že milost, to je pohodlný život v nicnedělání.
My víme, že tohle milost není. Milost je dar Kristův, pramen věčného života, který nám dává radost z života pozemského a vše, co potřebujeme na cestě do věčného Kristova království.
Veliký dar Kristův je milost. Proto jsme sem za ním dnes přišli, aby nám svůj veliký dar - svou milost - mohl dát, křestní věčný život v nás posílit. Jako samaritská žena, když pochopila, koho má před sebou, obraťme se k němu i my s radostnou důvěrou a vyznejme: Věřím v Boha....
 

SAMOMLUVA A ROZHOVOR

Ne každý rozhovor je opravdu rozhovor. Někdy jsou to dva monology - samomluvy - vedle sebe. Každý mluví o svém, já o voze, on o koze, jak se říká.
Nezdálo se vám dnes při naslouchání evangeliu, že na tom tak byl Pán Ježíš při rozhovoru se Samaritánkou? Žena hovořila o svých zájmech - o rozporu mezi Židy a Samaritány, o tom, co je to za námahu, každodenně se tahat s vodou z této studny, o naději, že už brzo přijde Mesiáš.
A Pán Ježíš zatím mluví o živé vodě věčného života, o modlitbě v Duchu a pravdě. - Není tento rozhovor typický i pro náš dnešní hovor s Ježíšem? - On a jeho církev mluví o Bohu, o milosti, o obrácení, - a my mluvíme o výhodách a nevýhodách našeho všedního života.
Ale pak došlo v rozhovoru se Samaritánkou k náhlé změně - porozumění. Pán mluví se soucitem o jejích trápeních s mužskými, a žena pochopí, kdo je ten, co s ní mluví. On zná základní problémy jejího života, její hříchy, a nezavrhuje ji, ukazuje jí láskyplně cestu z jejích malérů. To musí být ten čekaný mesiáš!
A teď se ptej ty, já: Znám já vůbec, co je základní problém mého života? Vím já vůbec, proč bývám rozladěný, smutný, bez nálady? Stojím o to, aby někdo - byť by to byl i sám Pán Ježíš - ukázal tak přímo, bez obalu, prstem na největší problém mého života? Aby někdo pojmenoval správným jménem mé neklidy, mou nejistotu, můj strach, mou úzkost, která mne občas celého rozechvěje?
Jaký je základní, nejhlubší problém mého života?
Dnešní evangelium nám říká: Nemusíš se bát! Když se s Pánem Ježíšem posadíš na okraj studně, nemusíš se bát zdviženého prstu, pohoršlivého zamračení, odsouzení. Ježíš je ten, který nesoudí, neodsuzuje. Ježíš osvobozuje. Ježíš uzdravuje v samém kořeni tvé bytosti. Ježíš tiší žízeň.
Přeji vám všem zážitek samaritánské ženy u studny. Abyste při svátosti smíření, ve chvíli svatého přijímání, při modlitbě, zažili setkání s Ježíšem lékařem, Mistrem, Přítelem, který ti podává záchrannou ruku. Jako té Samaritánce.
Samaritánka se po tomto setkání s Ježíšem stala jeho apoštolkou: Pojďte se podívat, je zde někdo, kdo mi řekl, co všechno jsem udělala. Je zde někdo, kdo mi vyjevil všechny mé viny s takovou láskou, že jsem nikdy nebyla tak šťastná.
Pojďte se podívat! Pojďte a zkuste to také! Možná, že vám prokáže stejné dobro jako mně.
Pojďme všichni k Ježíšovi!
 

NEJLEPŠÍ PŘÍTEL

Jak v dnešní situaci vychovávat děti v radostné lidi, plné zdravé sebedůvěry, chuti do života a tvůrčí fantazie? Jak vychovávat děti v radostné křesťany, kteří v životě nebudou trpět osamělostí, protože poznali a získali nejlepšího přítele na cestu životem, Pána Ježíše?
Vychovat z dítěte křesťana neznamená vtloukat mu do hlavy katechizmové otázky stránku za stránkou. Křesťan nemusí mít v hlavě žádnou komplikovanou myšlenkovou stavbu věroučného systému. Stačí poznat lásku Ježíše Krista a naučit se mít ho rádi. Vždyť v Ježíšově živé osobě je shrnuto vše.
Vychovatelé už dnes dobře vědí, že je to naopak, než líčí fantazie autorů dobrodružných románů o dětech vychovaných zvířátky v lese: Bez výchovy zůstává lidské dítě tvorem podobným víc zvířeti než člověku. Bez výchovy by se člověk podobal ostatním živočichům: žil by převážně životem pudů a instinktů. Ztrácel by smysl pro duchovní a kulturní hodnoty. Náznaky tohoto vývoje můžeme pozorovat u části dnešní mládeže. Takový život bez víry je chudý a plochý, jednotvárný a nezajímavý. Proto se mnozí mladí tak nudí, ač jsou obklopeni spoustou zábavných a rozptylujících prostředků. A aby tu nudu zahnali, dělají násilnosti, přepadají lidi, omamují se drogami. Je potřebí náboženské výchovy, aby naše děti byly uchráněny životního zcestí, aby poznaly smysl života a jeho cíl v radosti Boží.
Je tedy třeba mluvit o tom, jak dítěti pomáhat, aby si vytvořilo živou představu dobrého Boha Otce, a jak postupovat při poznávání Syna. Nejprve, kdo je Pán Ježíš. - Pak vypravovat, co nám pověděl a nakonec vést dítě k setkání s Ježíšem eucharistickým v kostele.
Mnoho pozornosti je třeba věnovat základním otázkám správné výchovy. Někomu se možná zdá, že těch řečí o správné výchově našich dětí je zbytečně mnoho. Kdosi mínil, že naši rodiče se s námi takhle nepiplali a také jsme vyrostli. Nedejme se tím mýlit. Za prvé ten kdosi houbec pamatuje, jak ho jeho maminka učila pořádku, když mu byly dva - tři roky. A naše maminky měly v mnohém vrozený mateřský a vychovatelský cit, který už dnešní děvčata tak zřetelně nemají. Musí se proto s výchovnými zásadami seznamovat a osvojovat si je.
Jsou i takoví lidé mezi námi, kteří výchovu k lásce a svědomitosti považují za změkčilost, která by dítěti v dospělém životě mohla škodit.
Profesor Robert Konečný popisuje případ, jak osudně těžké následky má taková výchova (ABC rodinné výchovy I. str. 98): „Rodiče zcela nepřístupní jakékoli radě vedli chlapce k záměrnému sobectví se zdůvodněním, že život je boj, který se s nikým nemazlí, že vítězí ten, kdo je bezohlednější. Učili hocha nic nepůjčit, nic nedarovat, bránit si své věci, odmítat i žert druhých jako útok na sebe. Z hocha se stal člověk  bezohledný, který se ani trochu nenaučil soucitu. Tloukl nakonec i rodiče, kteří ho té tvrdosti naučili. Byl nevěrný ženě, nestaral se o děti. A když se dostal pro svou sobeckou bezohlednost do těžší životní situace, nedovedl ji vyřešit jinak, než sebevraždou.“
Seznamovat se se správnými vychovatelskými zásadami je nezbytné. Ovšem, každou zásadu nutno v jednotlivých případech uplatňovat s rozumem a rozvahou, zda a nakolik je vhodné ji právě zde použít.
Uveďme si příklad. Při hovoru o výchově k sebekázni a k pevné vůli se mluví o potřebě umět snést bolest, nemoc, být statečný. Je to tak správné. Ale jsou situace, kdy i statečný chlapec a šikovná holčička mají právo na své slzy, jimiž se nejlíp odreaguje úlek z rozbitého kolena nebo zadřené třísky. Příliš tvrdá a sparťánská výchova je stejně nesprávná a škodlivá jako změkčilost a slabošství. Je třeba citlivě najít ten pravý střed a pomoci vhodně dítěti k vývoji správným směrem. Dá to přemýšlení a znovu nám to připomíná výrok, že dobrý vychovatel víc o dítěti přemýšlí, než mu poroučí.
Kdosi jiný řekl: „Je vlastně jen jedno velké umění vychovatelské: Žádat rozumné věci rozumnou formou.“
Zároveň si připomeňme, že všechny ty vychovatelské zásady, jak jsme si tu hlásali, nejsou vlastně nic nového. Už u Komenského tři sta let před námi zjistíte, že znal výchovné zásady, které nám dnes znovu objevuje a vědecky zdůvodňuje hloubková psychologie. Poslechněte si aspoň několik myšlenek z jeho „Vševýchovy“: „Pokud jde o to, že se má s výchovou začít hned od dětství, je třeba obšírnějšího dokazování vzhledem k netečnosti a hlouposti některých rodičů, kteří povolují dětem v prvních letech všechno, soudíce, že děti budou k výchově schopnější, jakmile dospějí. Nechť vědí, že tak ztrácejí příležitost, která se už nevrátí. Jak rozestřel strom své větve, když byl maličký, tak je podržuje až do konce.“
A Komenský také už věděl a zdůrazňoval, že i když základy výchovy jsou položeny do 3 - 5 let, přesto platí, že výchova člověka nekončí školou, nekončí dosažením dospělosti. Trvá po celý život a končí až smrtí. Duševní růst člověka, růst víry, naděje a lásky k Bohu a bližnímu, to je proces, který je esencí, tím nejvyšším, čím se život projevuje. Vždyť k tomu je člověk stvořen a proto žije, aby Boha stále hlouběji poznával, stále více ho miloval a stále radostněji mu sloužil.
Dej to Pán Bůh nám všem, abychom to dokázali.

Přímluvy

Je to veliká a krásná věc, když my, místní církev, sjednoceni v Duchu svatém, takto stojíme před Bohem a společně prosíme:

• Dej, aby svět hledal a našel a poznal, - co je ku pokoji.
• Učiň z nás lidi živé tvým životem - pokojné tvým pokojem.
• Ať naše děti poznají Pána Ježíše jako svého nejlepšího Přítele a učitele správného jednání.
• Ať všichni pokřtění se stanou skutečnými křesťany.
• Ať je nám nedělní shromáždění v kostele zdrojem klidu a síly pro celý pracovní týden.
• Ať si naše děti oblíbí chrám jako dům rodinného společenství Boha s lidmi.

Dej nám, Bože, ať se tu příští neděli zase sejdeme v pokojné pospolitosti k načerpání milosti a elánu, - ať denně žijeme v duchu evangelia Ježíše Krista, našeho Pána.

Uvedení do bohoslužby

Postní doba je pro křesťana víc než zápas s mlsností. Je to vlastně zápas o svobodu - jak proti otročení nerozumnému tělu, tak proti otročení sobeckému duchu.
Vítězit v tom zápasu, třebas i maličko, to je vždy radost: „Veselme se, neboť váš zármutek se promění v radost“ - tak začíná první verš dnešní bohoslužby.
My však nejprve vyznejme s pokorou své prohry a prosme za odpuštění.

Uvedení do čtení

Teď budeme naslouchat jedné z prvních zmínek Písma svatého o Betlémě. Odtamtud byl vybrán David za krále nad  Izraelem. Podobně byl každý z nás vybrán za dítě Boží. - Také tu uslyšíme, podle jakých měřítek Bůh soudí člověka -  podle čeho bude soudit i nás.
Sam 16,1b.6-7.10-13a
Hospodin řekl Samuelovi: „Naplň svůj roh olejem a jdi! Posílám tě k Jesseovi, Betlémanu, protože jsem si vyhlédl krále mezi jeho syny.“ Když Samuel přišel a spatřil Eliaba, řekl si: „Jistě tenhle je před Hospodinem jeho pomazaný.“ Hospodin však řekl Samuelovi: „Nevšímej si jeho vzhledu ani vysoké postavy, neboť ho vylučuji. Nedívám se totiž jako člověk; člověk soudí podle zdání, Hospodin však vidí do srdce.“ Jesse předvedl před Samuela sedm svých synů, ale Samuel řekl: „Mezi nimi Hospodin nevyvolil nikoho.“ A zeptal se: „Jsou to již všichni chlapci?“ Jesse odpověděl: „Ještě je nejmladší, ten pase stáda.“ Samuel tedy řekl Jesseovi: „Pošli pro něho, neboť nesedneme k jídlu, dokud sem nepřijde.“ Poslal tedy a uvedl ho: byl plavovlasý, s krásnýma očima a milého vzhledu. Tu řekl Hospodin: „Nuže, pomaž ho; to je on.“ Samuel vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů. Od toho dne i nadále působil s Davidem Hospodinův duch.

Teď nás svatý Pavel chce povzbudit, abychom si pořádně posvítili na starého pohana a hříšníka v sobě.
Ef 5,8-14
(Bratři a sestry!) Byli jste kdysi tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla. Ovoce toho světla totiž záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v životě podle pravdy. Zkoumejte, co se líbí Pánu, a nemějte žádnou účast v těch neplodných skutcích tmy; spíše je veřejně odsuzujte. Vždyť člověku je hanba už jen o tom mluvit, co ti lidé potají páchají. Všechno, co se odsoudí, ukáže se v pravém světle. Všechno totiž, na co se vrhne světlo, je potom zřejmé. Proto se říká v Písmu: „Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí.“

Komu se vám špatně stojí, zůstaňte dnes klidně sedět i při čtení evangelia - jako sedíme při pašijích. Budeme  naslouchat dlouhému a krásnému vyprávění, jak Pán Ježíš dává slepým světlo víry, zatímco ti, co mají oči zdravé, se  chovají jako slepí.
Jan 9,1-41
Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ Po těch slovech plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a řekl mu: „Jdi se umýt v rybníku Siloe“ – to slovo znamená „Poslaný“. Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl. Sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat, se ptali: „Není to ten, který tu sedával a žebral?“ Jedni tvrdili: „Je to on.“ Jiní říkali: „Není, ale je mu podobný.“ On řekl: „Jsem to já.“ Ptali se ho tedy: „Jak to, že teď vidíš?“ On odpověděl: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, pomazal mi oči a řekl: ‘Jdi k Siloe a umyj se!’ Šel jsem tedy, umyl se a vidím.“ Ptali se ho: „Kde je ten člověk?“ Odpověděl: „To nevím.“ Přivedli toho bývalého slepce k farizeům. Ten den, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla zrovna sobota. Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku. On jim odpověděl: „Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím.“ Někteří farizeové říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Jiní ale namítali: „Jak by mohl hříšný člověk dělat taková znamení!“ A nemohli se dohodnout. Znovu se tedy zeptali toho slepého: „Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok.“ Židé však tomu nechtěli věřit, že byl slepý a že nabyl zraku, až si zavolali rodiče toho uzdraveného slepce a zeptali se jich: „Je to váš syn, o kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí?“ Jeho rodiče odpověděli: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe!“ To jeho rodiče řekli, protože se báli židů. Židé se už totiž usnesli, aby každý, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagogy. Proto jeho rodiče řekli: „Je dospělý, zeptejte se jeho.“ Zavolali tedy ještě jednou toho bývalého slepce a řekli mu: „Vzdej Bohu chválu! My víme, že ten člověk je hříšník.“ On odpověděl: „Zda je hříšník, to nevím, ale vím jedno: že jsem byl slepý, a teď vidím.“ Zeptali se ho tedy: „Co s tebou udělal? Jak ti otevřel oči?“ Odpověděl jim: „Už jsem vám to řekl, ale jako byste to neslyšeli. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?“ Osopili se na něj: „Ty jsi jeho učedník! My jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je.“ Ten člověk jim odpověděl: „To je skutečně divné, že vy nevíte, odkud je – a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh neslyší, ale slyší toho, kdo je zbožný a plní jeho vůli. Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepému od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nic by nedokázal.“ Řekli mu: „V hříších ses celý narodil a ty nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho. Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: „Věříš v Syna člověka?“ Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ Ježíš mu řekl: „Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví.“ On na to řekl: „Věřím, Pane!“ a padl před ním na kolena. Ježíš prohlásil: „Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli.“ Slyšeli to někteří farizeové, kteří byli u něho, a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: ‘Vidíme.’ Proto váš hřích trvá.“
 

CESTY KE SVĚTLU

Nejraději bych se teď s vámi dal do rozhovoru a zeptal se vás, jak jste porozuměli tomu vypravování, co jsme právě slyšeli.
Proč je asi Jan napsal? Jistě ne proto, aby nás na pět minut pobavil, ale proto, že se tu jedná nějakým způsobem o každého z nás. A že na ně tedy máme každý osobně odpovědět.
Nejlepší odpovědí by nepochybně byla odpověď slepce z vyprávění: „Pane, já ti věřím.“ Jestli jste v svém srdci dali duto odpověď, pak evangelista u vás dosáhl toho, co dosáhnout chtěl.
Ale vy se tu se mnou nedáte do debaty, to není v našich chrámech zvykem. A tak jen připojím sám, co zaujalo v tom vyprávění mne.
Byla tam vznesena otázka:

Kdo je vinen neštěstím toho člověka - on nebo jeho rodiče?“
Zde kladou učedníci otázku po příčině a smyslu utrpení, otázku tak starou, jak staré je myslící lidstvo.
Učedníci na to mají zřejmě stejně jednoduchý názor, jako farizeové: Každý člověk dostává to, co si zaslouží - utrpení je tedy trest za hřích.
Pán Ježíš toto řešení odmítá. On se neptá po příčině utrpení, on se ptá po jeho smyslu: Co se z něj dá vyzískat k dobru, jak proti němu účinně bojovat.
Toto je veliká životní moudrost, kterou můžeme i my vytěžit z dnešního evangelia. Poznání, že
   zlo ve světě se nedá vysvětlit.
   ale dá se proti němu bojovat.
Nelamme si proto ani my hlavu zbytečným mudrováním, ptaním proč právě já musím toto trpět, proč právě mně se toto stalo, proč je na světě tolik zla? Odpověď nenajdeš.
Lámej si proto raději hlavu otázkou, jak proti zlu bojovat, jak bránit sebe i jiné.
A pak je tu druhá tajemná záležitost člověka:

Tajemství víry a nevěry, duchovní slepoty.
Proč jeden uvěří v Boha, druhý neuvěří, jeden chápe, druhý nechápe, jeden je vidoucí, druhý slepý?
Tělesně slepému Ježíš vrací zrak. Jde tu však o víc, než jen o tělesné vidění - ti farizeové mají oči dobré. A přesto ne farizeové, ale ten slepý vidí teď Ježíše. Hlouběji, než jen očima: Uvěřil, že je to Boží prorok - Mesiáš. Slepý se dal přivést ke světlu víry a drží se jí s prostou a přímočarou logikou, která obrací chytračení nevěřících vniveč.
Farizeové, ti co mají oči v pořádku, se v tom vyprávění jeví jako nevidoucí, zaslepení. Je to hotová komedie, co tu provozují, aby se vyvlekli z nutnosti uvěřit v Ježíše. Jednají podle pravidla: Nechceme, aby to byla pravda, proto to není pravda. Taková je logika nevěry, tenkrát jako dnes.
Kdeco vytáhnou na pomoc: zesměšňování, osobní urážky, ponižování toho věřícího člověka, vyhrožování a zastrašování. Když ani to nepomůže, nastoupí teror: „Vyhnali ho ven.“
A jak se ti farizeové obrnili svým věděním! Všimli jste si, jak jejich stálý refrén zní: my víme, že..., je nám známo, že..., je dokázáno, že... Tady lze vidět, jaká choroba jejich duchovní slepotu zaviňuje: Samolibá pýcha, chorobná vševědoucnost.

Jaký závěr z toho všeho plyne pro nás?
Učme se znát meze svého vědění, buďme skromní. Mějme na očích nejen co známe, ale i co neznáme. Svatý Augustin už ve 4. století věděl a říkal, že potoky Boží milosti netekou do kopců lidské pýchy, ale stékají do údolí lidské pokory.
Učme se znát míru lidské slepoty od narození, abychom toužili po Ježíšově světle a hledali je. S vírou v Ježíše, ve světle jeho učení, budeme moci i v dnešním světě dobře lidsky žít a dobře lidsky umřít.
Povstaňme tedy a probuďme v sobě víru slepce z evangelia apoštolským vyznáním: Věřím v Boha...
 

KŘTÍT DĚTI ?

Vzpomeňte si na evangelium minulé neděle. Žena Samaritánka u studny prosí o živou vodu - a uvěří v Krista. Dnes slepý prohlédl nejen očima, ale i srdcem, a uvěřil v Ježíše. A ještě do třetice - příští neděli: mrtvému člověku Lazarovi se vrací znovu život.
Po tři postní neděle za sebou se nám hlásá na třech výmluvných událostech, co se s námi děje na křtu:
Vláha křestní živé vody v nás probouzí život, který nehyne smrtí tělesnou. Křestní milost je světlem, v němž přes naši lidskou slepotu vidíme Ježíše a trefíme za ním. Při křtu nás Ježíš vyrve smrti, jako Lazara z hrobu.
Narození dítěte je příležitostí pro manžele, aby se začali zajímat o otázky, na které dosud neměli čas, které je dosud nezaujaly. Teď tu je před nimi nová situace: budeme mít dítě. Co z něj vychováme, jak je povedeme? Dáme je pokřtít? Co mu odpovíme, až se nás začne ptát?
Jenže na takové věci myslí málokteří manželé, když čekají dítě, - pokud nemají dobré přátele, kteří je na to upozorní. Najdou-li ve vás, věřící přátele a pomocníky, pak je naděje, že nová životní situace bude pro ně východiskem nového hlubšího chápání života. Můžete jim povědět, jak vy jste došli víry, co vám víra dává pro život. Můžete jim půjčit knihu, která vás zaujala, příručku o křesťanské výchově. Můžete v nich probudit důvěru k nám kněžím, vzít je s sebou, když jdete na faru, a seznámit nás navzájem, abych je mohl pozvat k rozhovoru a připravit je na novou životní úlohu - úlohu rodičů a vychovatelů.
To je požadavek, který vzešel z koncilu: abychom tu nestáli pasivně, ale společně napomáhali k hlubšímu chápání svátostí. Aby křest nebyl jen formalitou, rodinnou slavností, ale začátkem života milosti jak pro dítě - křtěnce, tak pro rodiče; příležitostí k navázání kontaktů ve farním společenství; příležitostí k upevnění mladé rodiny ve víře.
Kdykoli máte příležitost zúčastnit se udílení svátosti křtu, nenechte si ujít tuto vzácnou chvíli zrodu nových dětí Božích z pramene křestní vody a z Ducha svatého.
Obnovme v sobě i dnes radost z toho, že i my - jak to říká básník v křestní písni: „z milosrdenství Otcova jsme údy těla Kristova, a putujeme s Ním za Božím královstvím.“
A odnesme si domů předsevzetí: chceme v sobě křestní znovuzrození denně obnovovat tím, že se stavíme proti zlu v každé podobě. Chceme pomáhat známým, přátelům, aby správně prožili křest ve své rodině, aby se jim nový život jejich dítěte stal příležitostí k prohloubení jejich života z víry.

Přímluvy

Pán Ježíš působí ve svých svátostech viditelně mezi námi. Prosme ho:

• Za všechny pokřtěné lidi; ať žijí jako křesťané.
• Za všechny děti, které se v našem křesťanském společenství rodí; ať jim není odepřena milost křtu.
• Za všechny mladé manžele; aby přijali děti jako dar.
• Aby nezapomněli, že to nejsou jen děti jejich, ale že to jsou i děti Boží.
• Za Kristovu církev, aby byla učitelkou lásky a pokoje.
• Za kněze, aby hlásali evangelium srozumitelně.
• Za nás všechny, abychom měli oči otevřené pro nouzi bližního.
• Za nemocné, aby své obtíže uměli obětovat za své blízké.

Pane Ježíši, dej nám radostné srdce při postní přípravě na velikonoce. Oživ v nás křestní milost, aby lidé na nás viděli tvou krásu a dobrotu, - jenž žiješ a kraluješ na věky věků.

Uvedení do bohoslužby

Dnešní bohoslužba nás už připravuje na velikonoční prožití smrti Pána Ježíše. Ale nejde tu jen o jeho smrt - vždyť smrt čeká i na každého z nás. Jde tu o Ježíšovo zmrtvýchvstání. Čeká zmrtvýchvstání také tebe -mne?
Přimkněme se k Pánu Ježíši, vítězi nad smrtí.
Byls poslán ....

Uvedení do čtení

Už starozákonní čtení vyjadřuje velikou víru: Bůh nenechá propadnout nicotě, co sám stvořil, co si vyvolil.
Ez 37,12-14
Toto praví Hospodin Bůh: „Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide! Vdechnu vám svého ducha a ožijete, usídlím vás ve vaší zemi, a tak poznáte, že já, Hospodin, jsem to řekl a vykonal“ – praví Hospodin.

Doba svatopostní nám měla pomoci, aby i o nás mohla platit slova svatého Pavla k Římanům.
Řím 8,8-11
(Bratři a sestry!) Ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu. Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je plný života, protože je ospravedlněn. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás.

Co říká Pán Ježíš v evangeliu slyšíme na každém pohřbu: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo ve mne věří, bude žít i  kdyby umřel.“
I při mém a tvém pohřbu ta slova zaznějí. Poslouchejme tedy, v jaké situaci je Pán Ježíš řekl. Zamysleme se nad nimi  tak trochu pohledem od svého hrobu.
Jan 11,1-45
Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.“ Když to Ježíš uslyšel, řekl: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“ Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocen, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judska!“ Učedníci mu odpověděli: „Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat – a zas tam jdeš?“ Ježíš na to řekl: „Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo.“ Po těch slovech ještě dodal: „Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil.“ Učedníci mu řekli: „Pane, jestliže spí, uzdraví se.“ Ježíš však mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o skutečném usnutí. Ježíš jim tedy řekl otevřeně: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!“ Tomáš – řečený Blíženec – vyzval ostatní učedníky: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním!“ Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili v žalu nad bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel. Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Odpověděla mu: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Mistr je tu a volá tě.“ Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do vesnice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“ Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: „Kam jste ho položili?“ Odpověděli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíš zaplakal. Židé říkali: „Hle, jak ho miloval!“ Ale někteří z nich řekli: „Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?“ Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Odstraňte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta mu namítla: „Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den.“ Ježíš jí odpověděl: „Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží.“ Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Po těch slovech zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co Ježíš vykonal, v něj uvěřilo.
 

VĚŘIT VÍC JEŽÍŠI , NEŽ SOBĚ

V tomto evangeliu vždy naši pozornost zcela upoutá událost vzkříšení Lazara.
Ale v dnešním evangeliu jsou i jiné důležité věci, a na ty se většinou zapomene.
Je tam také, jak i chytří lidé někdy zhloupnou, a jak i správná odpověď může být někdy špatná.
Podívejme se ještě jednou na tu událost.
Nejprve: Učedníky si Pán Ježíš vybral jistě šikovné. Také Lazarovy sestry nebyly hloupé. A přece, všimněte si, že vzali na vědomí jen půlku toho, co řekl Pán Ježíš. Slyšeli jen to, co se jim líbilo: „Tato nemoc není k smrti.“ Na druhou půlku, že skrze ni má být Pán Ježíš oslaven, na tu už nedbali. A tak se jim stalo, že neporozuměli ničemu.
Takoví „moc šikovní“ lidé jsou i mezi námi a musíme si dávat pozor, abychom my sami nebyli také takoví: Ani pořádně nevyslechnou, co kdo říká, a už odpovídají - samozřejmě na něco jiného. Takoví vědí přesně, jak co bude zítra, i za rok. Myslí, že všechno vědí a všemu rozumí, a tak nerozumí nakonec ničemu a teprve už ne tomu, co od nich chce Bůh.
Jaké poučení si z toho máme vzít? - Napřed poslouchej, co říká tvůj bližní. Napřed bedlivě uvažuj, co chce Bůh, abys neupadl do mylných závěrů. Pak teprve odpovídej, jednej.
Pojďme dál. Podíváme se, co se přihodilo Martě. Také byla nějak moc chytrá. Začala Pánu Ježíši vyčítat, že přišel pozdě: Pane, můj bratr nemusel umřít, kdyby ses neopozdil!
Pán Ježíš jí odpovídá, že její bratr vstane. Ale Marta nečeká na jeho vysvětlení - hned přesně odříká, co se o tom naučila nazpaměť z „katechizmu“ v chrámové škole: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den!“
I takových lidí, jako Marta, je dnes mnoho. Na všechno vysypou hned přesnou odpověď, všechno vědí přesně podle formulek.
Jenže život podle vůle Boží, to je víc než odříkávat naučené odpovědi, i když jsou sebepřesnější. Život chce stále znovu o všem přemýšlet.
Podívejme se také na ty ostatní, kteří Pána Ježíše svým vševědectvím docela rozčílili. Jak šel Pán Ježíš ke hrobu, židé ho kritizovali: když s ním byl kamarád, nemohl mu pospíšit na pomoc? Jiné vzkřísil, tohoto nechal umřít - pěkný kamarád!
Takoví velechytří žijí i mezi námi. Na všechno mají „svůj názor“, a ten je jim svatý. Všemu rozumějí líp než všichni ostatní. Nebyla by to chyba, kdyby ten jejich názor byl opravdu lepší, kdyby to nebyla jen ješitnost.
Kritika, pochybování, to je nezbytné. Je to cesta k objevům, cesta k poznání. Ale k ničemu to nevede u toho, kdo svůj první nápad považuje už za správnou odpověď.
Co tedy Pán Ježíš po nás chce? - To co po Martě. Abychom nevěřili ani sobě ani lidem, ale abychom důvěřovali jemu, že to myslí dobře. Abychom v něj pevně věřili. Pevně věřili! To se lehko řekne, když se třeba modlíme. Ale mít pevnou důvěru den co den, být kliďas, nebát se, důvěřovat - to už je těžší.
Pojďme teď s Martou a Marií vstříc Pánu Ježíši: Vyznejme svou víru v něj a prosme, abychom méně věřili sobě a víc jemu.
 

PROŽÍVAT PAŠIJE

Vyprávění v Janově evangeliu o smrti a životě Ježíšova přítele Lazara nás má připravit na prožívání pašijí, - utrpení a smrti a novém životě Ježíšově, jak si o něm budeme rozjímat v pašijovém týdnu.
A protože ve dnech, kdy se čtou pašije, nebývá mnoho času na důkladnější kázání, povězme si už dnes, jak prožívat pašije a pašijový týden.

Proč se k tomuto utrpení stále vracíme?
Po čtyři dny budeme naslouchat pašijím - vyprávění o utrpení a smrti Pána Ježíše, jak je zapsali čtyři evangelisté.
Proč máme stále znovu pohlížet do jedné zmučené tváře, která byla před 2000 roky zpolíčkována a zbita?
Je přece dnes dost trápení, všude kolem nás, možná hrozivějšího, než bylo relativně krátké trápení Pána Ježíše.
Jsou v naší generaci jednotlivci, kteří prožili celá léta ve vězeních za nejhrůznějších podmínek a s nejrafinovanějším mučením. Nemocný, který umírá na rakovinu dlouhou, měsíce trvající nemocí, že nemůže ani žít ani zemřít, v ukrutných bolestech od rána do noci, bez vyhlídky na vyléčení, před sebou jen bolestný konec, kdožví jestli ten nezkusí víc, než protrpěl Pán Ježíš v tom jednom dni.
Anebo si srovnejme tragédii jednoho člověka jednoho dne o Velkém pátku roku 33 s tragédií celých národů, bezpočtu lidí a rodin, které jsou vyháněny ze svých domovů po statisících, a nikdo jim není ochoten dát přístřeší nové.
Nedivme se, že jsou lidé, kteří říkají, že dnes existují ve světě hroznější utrpení, hroznější umírání, než bylo umírání Pána Ježíše na Golgotě.

Proč se k němu stále vracíme, proč je dokonce slavíme?
Ano, je to tak, velikonoční týden je oslava blaženého utrpení Ježíše Krista! Copak lze utrpení slavit? - Copak se nemá jen olitovávat, oplakávat?
Toto už naznačuje, že se tu nejedná o kult násilí, mučení, o zálibu v prožívání trápení a bolestí.
Ježíšovo utrpení a smrt v sobě totiž skrývá tajemství, veliké tajemství, které dává všemu utrpení světa smysl. Od něj padá záře a světlo i do našich životních trampot.
Ježíšovo utrpení je utrpení „z lásky“, utrpení „pro nás“. Tak si to říkáme při modlitbě růžence: který se pro nás krví potil, který pro nás nesl těžký kříž, který byl pro nás ukřižován.
Proto pohlížíme na toto utrpení vděčně: prolomilo nám, lidem nesvatým a hříšným, cestu do Božího náručí, cestu domů k věčné Lásce. Tento průlom, pascha, to je podstata velikonočního slavení, ne trápení samo jako takové.
Naše velikonoční oslava blaženého utrpení Ježíšova se děje hned dvojím způsobem.

Jednak každý sám, osobně.
Jdeme s Pánem Ježíšem křížovou cestou, nasloucháme líčení evangelisty při pašijích. Je nám líto Pána Ježíše. Ptáme se, čím jsem já osobně přispěl k jeho utrpení, co za mne musel napravovat, konat, abych já uvěřil v opravdovost jeho lásky, abych si ho vděčně zamiloval.

Liturgické slavení pašijí:
Liturgie pašijového týdne jde hlouběji. Neptá se jen, co se v těch dnech s Pánem Ježíšem dělo, co vytrpěl, ale ptá se především,
 - jaký má Golgota smysl,
 - proč se to všechno stalo,
 - co znamená Kristovo utrpení a smrt pro nás lidi dnešní doby.
A odpověď zní:
 Pán Ježíš nám dal příklad lásky věrné a vytrvalé,
 příklad pokory a obětavosti.
 My na to odpovídáme vděčně: „Klaníme se ti, Pane Ježíši,
 a dobrořečíme ti, protože skrze svůj kříž jsi vykoupil náš svět.“
Liturgie nám ukazuje, jak Pán Ježíš nám chtěl podat důkaz, že žije v Otci, proto se svátostně zviditelnil jako Zmrtvýchvstalý, Žijící. Proto se svátostně zpřítomnil v Eucharistii, Pokrmu lásky, abychom mohli být s apoštoly spolu s ním, a to nejen teď, zde, v životě tělesném, ale i za smrtí v náručí Otcově.
Říká se, že po ovoci se pozná, co je dobré a co nanicovaté. Jaké je ovoce pašijí?
 ovocem Ježíšovy smrti je náš život,
 ovocem Ježíšova trápení je naše radost,
 ovocem Ježíšova osamění na kříži je naše společenství, communio kolem stolu večeřadla.
To je smysl pašijí. Pojďme za něj poděkovat.
 

LIDSKÝ BRATR A BOŽÍ SYN

Co jsme právě slyšeli ve čtení evangelia je pro církev tak závažné, že se k tomu znovu vrací ve zvláštní prefaci dnešní neděle. Za chvíli ji budeme slyšet. Zpívá se tam, že se sluší Boha chválit a děkovat mu za Pána Ježíše, který
jako pravý člověk oplakával smrt svého přítele a projevil se tak jako náš lidský bratr,
jako Syn Boží vzkřísil Lazara z hrobu a nás volá ze smrti k životu.

Lidský bratr
Vypravování o vzkříšení Lazara nám názorně ukazuje, co chtělo říct už vánoční poselství: Slovo tělem stalo se, Bůh se stal člověkem. Ježíš je člověk. Člověk jako my. Zná jako my zármutek z rozloučení, trápí se nad smrtí milého člověka. Nestydí se za slzy, je otřesen. Otřesen smrtí přítele, ale i blížící se smrtí vlastní, kterou mu tento hrob připomněl: Za pár dní bude mrtev i on. Evangelium říká, že se Pán Ježíš nad hrobem Lazara zachvěl. (Starý překlad měl méně srozumitelné: „rozhorlil se“).
Pán Ježíš tedy ví, jak nám je, když prožíváme své těžké chvilky, když pohřbíváme své přátele nebo své naděje. Ví, jak nám je, cítí s námi. To si máme dnes uvědomit tak hluboce, abychom si na to vzpomněli ve chvíli zlé a úzkostné: Když se v takové chvíli pokoušíme modlit, voláme k někomu, kdo ví, jak nám je. Voláme k lidskému bratru, který také prožil co my, a víc.

Posel Boží všemoci
Tedy Ježíš, jako soucitný přítel. To je krásné povědomí, ale samo by nám to pomohlo jen trochu, vlastně moc málo. Jenže Ježíš je víc: Je i Boží Syn a dokáže víc, než stát v kruhu přátel kolem hrobu v soucitné účasti. Boží Syn vysvobozuje z té smrti, ze zármutku, ztrátu obrací v radost..
Vyprávění evangelia není jen popisem nějaké dávné ojedinělé události, záznamem kázání první církve. Je to víc. Je to znamení pro nás: Smrt věřícího není koncem všeho, ale průlomem k novému bytí s Kristem v Otci.
To je znamení nesmírně odvážné, to je smělé tvrzení. Ale tak to Pán Ježíš dnes říká každému, kdo chce slyšet: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo ve mne uvěří, bude žít, i když už zemřel.“
Kdo z nás toto slovo Boží uslyší a přijme, uvěří mu, na toho padne už dnes kus velikonočního jasu: „Nemusím se báti zlého, neboť ty se mnou jsi“ - tak to dopředu pochopil a vyjádřil žalmista. To se stane refrénem i našich písní, odpovědí i našeho srdce. Odpovědí na všechny trampoty, co nám dnešek hodí pod nohy, co nám zítřek uchystá.
„Nemusím se báti...“ Nemuset se v životě bát, to je veliká věc. Právě tenhle dar nám Pán Ježíš chce dát, za něj se tak dojemně modlí nad hrobem Lazarovým: „Otče, já vím, že mne vždy slyšíš. Ale pro ty zde tě prosím, aby i oni poznali, žes mne vpravdě poslal.“
Pojďme se nyní vyznáním své víry přihlásit mezi ty, za které se Pán Ježíš nemodlil nadarmo.

Přímluvy

Boží Duch i dnes oživuje. Proto prosme s důvěrou:

• Bože, přiveď mocné našeho světa k pochopení, že jejich úkolem není zabíjet a ničit, ale chránit život.
• Nám dej výmluvnost, abychom uměli o své víře hovořit tam, kde lidé upřímně víru hledají.
• Ať umíme o své víře mlčet tam, kde ji nechápou a chtějí nás jen zesměšnit a ponížit.
• Ať se dobře připravíme k duchovnímu slavení velikonoc.
• Studentům, kteří se připravují na zkoušky, dej světlo poznání.
• Požehnej naší zemi, ať vydá dobrou úrodu.
• Naši zemřelí, kteří uvěřili v tvého Syna, ať s ním dojdou slávy zmrtvýchvstání.

Pane Ježíši, ty nám nabízíš víc, než jsi dal Lazarovi: život, který nekončí navěky, vždyť tvá je všechna moc, tvé jsou všechny časy na věky věků.

Uvedení do bohoslužby

Dnes doprovázíme Pána do Jeruzaléma, máváme mu vstříc ratolestmi, prohlašujeme ho za našeho Krále: Mt 21,1-11.

Uvedení do čtení

V Izaiášově písni o poslušném služebníku Božím vidíme právem zobrazení životní služby Ježíše Krista.
Iz 50,4-7
Pán, Hospodin, mi dal dovedný jazyk, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem. Každé ráno mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníka. Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. Pán, Hospodin, mi však pomáhá, proto nejsem potupen. Proto dávám své tváři ztvrdnout v křemen a vím, že nebudu zahanben.

Jak bychom si naprogramovali svůj život, kdyby nám k tomu někdo dal možnost? Pán Ježíš tu možnost měl. A  poslouchejme, jak jí použil.
Flp 2,6-11
Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.

Nyní se posadíme a budeme naslouchat pašijím, evangeliu o umučení Páně. Jak hluboký je protiklad mezi slavnostním průvodem při vjezdu Krista jako Krále do Jeruzaléma - a mezi druhým průvodem - na Golgotu - průvodemkřížové cesty. Máme si tu uvědomit základní zákony záchrany člověka: Světu nepomohou parádní průvody, proslovy a oslavy, ale obětavá služba člověku - obětování se za druhé. I v našich rukou je možnost spolupráce na díle vykoupení, na záchraně světa. My bychom si raději s Ježíšem hned kralovali - ale cesta k triumfu je cesta křížová. Pojďme jej  tedy na jeho křížové cestě následovat.
Mt 26,14-66
Když došli na místo zvané Golgota, což znamená „Lebka“, dali mu pít víno smíchané se žlučí. Okusil, ale pít nechtěl. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty losováním. Potom si tam sedli a hlídali ho. Nad hlavu mu připevnili nápis s udáním jeho provinění: „To je Ježíš, židovský král.“ Zároveň s ním byli ukřižováni dva zločinci, jeden po pravici, druhý po levici. Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili. Potřásali hlavou a říkali: „Chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět. Zachraň sám sebe! Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“ Stejně tak se mu posmívali i velekněží s učiteli Zákona a staršími a říkali: „Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Je prý to izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, a uvěříme v něho. Spoléhal na Boha, ať ho teď vysvobodí, má-li v něm zalíbení. Přece řekl: ‘Jsem Boží Syn!’“ Stejně ho tupili i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni. Od dvanácti hodin nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Kolem tří hodin zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“, to znamená: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Když to uslyšeli někteří z těch, kdo tam stáli, říkali: „On volá Eliáše!“ Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít. Ostatní však říkali: „Počkej, chceme vidět, zdali ho přijde Eliáš zachránit.“ Ježíš však znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. Vtom se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály se rozpukly, hroby se otevřely a mnoho těl zesnulých svatých bylo vzkříšeno. Po jeho vzkříšení vyšli z hrobů, vešli do Svatého města a ukázali se mnoha lidem. Když setník a jeho lidé, kteří měli u Ježíše stráž, viděli to zemětřesení a všechno, co se dělo, hrozně se polekali a říkali: „To byl opravdu Syn Boží.“
 

DOSLOV PO PAŠIJÍCH

Kdo za to může? Kdo je vinen? Kdo zavinil kříž? Kdo může za Kalvárii? Za to, že je Ježíš odmítán, posmíván, neuznáván? Pilát? Ale ten přece říkal: Nevinen jsem smrtí tohoto spravedlivého! Židé? Ti se odvolávali na Zákon: My zákon máme a podle Zákona má umřít!
Jidáš? Ten si možná myslel: Donutím ho tak, aby se projevil jako Boží Syn. On váhá. Donutím ho, aby ukázal, kdo je. A já na tom ještě vydělám!
Kolik bychom to našli omluv a ospravedlnění! Kolik z nich se odráží v našich myšlenkách nebo způsobech našeho jednání!
Ještě že Velký pátek nechce, abychom hledali viníka. Vini jsme totiž všichni, nejen ti lidé minulosti, ale i my, lidé dneška!
My jsme tu proto, abychom vděčně poděkovali tomu, který vzal na sebe, co my jsme měli nést. Abychom záležitost jeho srdce učinili věcí svých vlastních srdcí.
Pán Ježíš nemyslel na sebe; myslel na svou matku, na svého učedníka a v nich na celou církev, i na nás. Myslel na lotra, který umíral vedle něho a kterému v jeho beznaději dal nepochopitelnou jistotu. Myslel na ty, kdo ho přivedli na kříž. I dnes chce Ježíš skrze nás myslit na mnohé, na naše současníky, na náš svět.
Pojďme tedy prosit za náš současný svět, za bloudící bratry.

Uvedení do bohoslužby

Dnes je Zelený čtvrtek a církev nás zve do večerního Jeruzaléma. Nejprve s Pánem Ježíšem do večeřadla, potom do Getsemanské zahrady.
Otevřme svá srdce, aby nám tato chvíle mluvila o veliké lásce Ježíšově, se kterou nám před svou smrtí dává svůj dar na památku - Eucharistii - a ustanovuje, aby kněžské ruce nám tento dar pro všechny časy připravovaly.
Náš chrám je dnes Večeřadlem. Zde je stůl: kolem něho my, učedníci, s Ježíšem a apoštoly. Zde je chléb a víno.
„S velikou toužebností jsem si přál jísti tohoto Beránka s vámi, prve, než bych trpěl“, ta slova říká dnes Pán také nám: „Vezměte a jezte, toto jest Tělo mé“ - tak zve dnes Pán mne a tebe.
Než přijmeme pozvání Pána Ježíše k posvátné večeři, k Hodům lásky, sluší se, abychom si v duchu této lásky navzájem odpustili. Vyznejme před Bohem i před lidmi své hříchy a litujme jich s pokorou: Vyznávám se...

Uvedení do čtení

Pro izraelity tvořila rodinná večeře a pojídání beránka hlavní část oslavy vysvobození z Egypta. V této chvíli se stává  Pán Ježíš také Beránkem, obětovaným za vysvobození světa. I k nám přichází Pán Ježíš jako Beránek - Záchrance.
Ex 12,1-8.11-14
Hospodin řekl Mojžíšovi a Áronovi v egyptské zemi: „Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců. Bude pro vás prvním měsícem v roce. Vyhlaste celé izraelské pospolitosti: Desátého dne tohoto měsíce si každý vezmete beránka podle svých rodů, beránka na rodinu. Kdyby byla rodina malá a na beránka by nestačila, přibere si každý souseda, který bydlí nejblíže jeho rodiny, aby doplnil počet osob. Podle toho, kolik kdo sní, stanovíte počet na beránka. Budete mít beránka bez vady, ročního samce. Vezmete jej z ovcí nebo z koz. Budete jej opatrovat až do čtrnáctého dne tohoto měsíce. Navečer bude celé shromáždění izraelské pospolitosti beránky zabíjet. Pak vezmou trochu krve a potřou jí obě veřeje i nadpraží u domů, v nichž jej budou jíst. Tu noc budou jíst maso upečené na ohni a k němu budou jíst nekvašené chleby s hořkými bylinami. Budete jej jíst takto: Budete mít přepásaná bedra, opánky na nohou a hůl v ruce. Sníte jej ve chvatu. To bude Hospodinův hod beránka. Tu noc projdu egyptskou zemí a všecko prvorozené v egyptské zemi pobiji, od lidí až po dobytek. Všechna egyptská božstva postihnu svými soudy. Já jsem Hospodin. Na domech, v nichž budete, budete mít na znamení krev. Když tu krev uvidím, pominu vás a nedolehne na vás zhoubný úder, až budu bít egyptskou zemi. Ten den vám bude dnem pamětním, budete jej slavit jako slavnost Hospodinovu. Budete jej slavit po všechna svá pokolení. To je provždy platné nařízení.

Svatý Pavel nám zvěstuje tajemství Beránka Božího, učí nás, jak slavit večeři Páně.
1 Kor 11,23-26
Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „ Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.

V evangeliu nám Pán Ježíš názorně ukazuje, co patří nezbytně ke křesťanské zbožnosti: nespočívá jen v nábožných  modlitbách, ale především v ochotě sloužit druhým.
Jan 13,1-15
Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce. Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil, Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán. Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Ježíš mu odpověděl: „Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš.“ Petr mu řekl: „Nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ Ježíš odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Řekl mu Šimon Petr: „Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!“ Ježíš mu řekl: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čisti, ale ne všichni.“ Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: Ne všichni jste čisti. Když jim umyl nohy a oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.
 

ABYCHOM BYLI OTEVŘENÍ PRO DRUHÉ

„Chápete, co jsem vám dnes učinil?“ - ptá se nás v evangeliu Pán Ježíš. „Já jsem vám umýval nohy, já jsem vám přišel sloužit v lásce, dělejte to také tak. Zanechávám vám svou lásku v eucharistii. Přijímejte ji, a neste ji dál.“
Máme Ježíšovu lásku přenášet dál, na své bližní, - to je odkaz Pána Ježíše.
Nám často dobrá vůle pochybí, ale většinou pořádně nevidíme, jak a v čem bychom mohli bližním sloužit. Žebráci už ode dveří ke dveřím nechodí. Slepí stařečkové nestojí stále na rozích našich cest, abychom je mohli převádět přes silnici, jak se o tom psávalo v čítankách, a tak náš plán dobrých skutků zůstává často nenaplněn.
Člověk se musí učit vidět možnosti, jak se přiblížit k druhému, člověk musí hledat, jak být k pomoci bez dotěrnosti, jak posloužit.
Pokusme se představit si jak se k bližním přátelsky přiblížit:
Začátek lásky je, být k druhému pozorný: Brát lidi kolem sebe vážně. Ptát se, co jim prospívá, co jim udělá radost.
Být přátelský: blížit se k druhému vlídně - s úsměvem.
Být otevřený. Přečasto jsme uzavření jako škeble. Uzavření do svých osobních starostí, zájmů. Je třeba se otevřít pro druhého, zajímat se o něj, jaké starosti má on?
Mít pochopení pro druhého. Neposuzovat ho podle svých názorů a měřítek, ale podle jeho měřítek. Vidět ho z jeho zorného úhlu. Hledat jeho dobré stránky.
Být ohleduplný. Mít ohled na situaci druhého.
Přát druhému dobro. Opanovat svou závist, nepřejícnost, přát mu, aby se měl dobře.
Uznávat druhého jako důležitou osobnost. Zbavit se konkurenčního postoje.

Když jsme takto zbystřili svůj pohled na druhého, může dojít ke sloužení:
Můžeme druhého oslovit. Naslouchat mu. Mít pro něj čas.
Mluvit s ním - místo o něm za jeho zády.
Dohodnout se s druhým, ne se s ním znepřátelit.
Učit se spolu žít, místo žít vedle sebe. Snášet se, uznat a ocenit, co je na druhém dobrého. Chtít raději pochválit, než kritizovat.
Toto vše se nám určitě podaří, když se o to budeme usilovně a vážně pokoušet. Hůř nám to půjde tam, kde je třeba někomu odpustit; kde je třeba uvěřit chybujícímu, že se může změnit k dobrému, kde je na místě cítit s bližním, místo abychom se od něj odvrátili.
Snažme se uplatňovat svou lásku mezi svými nejbližšími. Tam se nám to vrátí - za lásku bude nám od nich oplaceno láskou. Ale cvičme se v laskavosti i k těm, od nichž nic dobrého nemáme k čekání. To je pak už ta zcela nezištná láska Kristova.

Přímluvy

Pán Ježíš chce, abychom si navzájem v lásce sloužili. Prosme ho o pomoc, abychom to dokázali.

• Dej, ať se lidé na celém světě od tebe naučí, že sloužit v lásce je víc, než panovat.
• Dej všem lidem touhu po svornosti a po pokojném soužití.
• Přiveď k sobě křesťany, kteří ani dnes nenajdou cestu k tvé Hostině lásky - k svatému přijímání.
• Dej nám všem, kdo se tvého stolu zúčastníme, vzájemnou úctu a porozumění.

Bože, náš Otče, v těchto dnech budeme mít před očima životní oběť tvého Syna Ježíše. Kéž se od něj učíme, jak sloužit bližním v lásce, jak vnášet pokoj tam, kde žijeme, skrze Krista, našeho Pána.
 

GETSEMANSKÁ ADORACE NA ZELENÝ ČTVRTEK

Po modlitbě po svatém přijímání jdeme do „Getsemanské zahrady“ (k bočnímu oltáři). Světla zhasnou.
Cestou zpíváme č. 702 Ať Srdci Ježíšovu, jedna sloka.

I. DÍK: Pán se připravuje pro nás trpět
„Potom vyšel Ježíš a odebral se na horu Olivetskou. Jeho učedníci šli za ním“ - říká stručně evangelista Lukáš.
Jsme teď s Pánem Ježíšem v Getsemanské zahradě. Kolem šumí staleté olivy. Pán Ježíš se rozhlíží. Pod ním leží v měsíčním světle Jeruzalém. Za branami leží Betlém, daleko za obzorem spí Nazaret. Nic neruší ticho noci. Nikdo mu už nekřičí v ústrety pozdrav, nikdo se nedožaduje jeho pomoci. V měsíčním světle zapadly tváře přátel. Dnes naposled viděl Ježíš zapadat slunce. Ještě teď smí udělat volně krok, pohyb rukou, ale zítra v tuto hodinu už nebude mezi živými, přestože je mlád 33 let. Je divotvůrcem, ale dnes v noci bude spoután, zítra popraven - jakoby žádné moci neměl. Je hlasatelem pravdy, ale ode dneška mu bude údělem slyšet samou lež. Před ním je tma. Zrada přítele, pouta, rány, nenávist a smrt. Spasitelovo srdce se rozbušilo. Cítí, jak se taví v mdlobě a nejistotě: mohl se ještě vrátit zpět, prchnout mezi své příznivce do galilejských hor, kde by byl bezpečný. Ale neutíká. Jde hlouběji do zahrady na místo, kde napůl zemřel úzkostí a kde poprvé proleje svou krev. Kde pocítí, jak chutná polibek zrady, jak hrozné je zůstat osamělý.
Můj statečný Pane! Děkujeme ti, žes pro nás zapomněl na sebe. Vždyť to známe dobře, jak se chvěje tělo, jak se rozpouští v mdlobě srdce, stojíme-li před neodvratným utrpením - i když je to jen těžká operace.
Tys odhodlaně přijal všechno naše trápení na sebe. Nauč nás odhodlaně přijímat nemoci, zklamání, neštěstí a křivdy. Nauč nás statečně, bez kličkování nést kříž denních starostí.
Chvíle tichého rozjímání, pak 2. sloka písně.

II. SMÍR: Pán zakouší smrtelná muka
„Otče můj, je-li možno, ať odejde tento kalich ode mne“.
Nejprve prožívá muka jeho tělo. Vidí v duchu každý zlý pohled, úšklebek úst, slyší svištění biče, temné rány kladiv, cítí rány pěstí, hmatá drsné dřevo kříže, předvídá, jak bude zápasit o dech, jak se bude dusit, zmítat v křečích, až tělo v naprosté bezmoci strne ve smrtící poloze. „Otče, je-li možno! Odejmi to!“ A co prožívá tvá duše, která neznala hřích? Nyní má na sebe vzít všechen lidský hřích, aby všichni darebáci, vrazi, tyrani, vyznavači peněz, moci a rozkoše, všichni zločinci se mohli kajícně napravit. Pane můj, rozhoduješ se vzít na sebe toto břímě. Ty sám. Kdyby tu alespoň byl někdo, kdo by byl při tobě! Copak tu nejsou tvoji učedníci? Jsou, ale všichni spí. - „Ani jednu hodinu jste nemohli bdít se mnou?“
Vím, Pane, komu platí tato tvá výčitka. Nám všem, kteří jsme tvými učedníky a kteří spíme, duchovně spíme.
 V tuto chvíli tě chceme odprosit.
za tisíce katolíků, kteří na křtu slíbili odříci se hříchů a později zašlapali tvé zásady do bláta.
Chceme tě odprosit
 za ty, jejichž tvář se potáhla ledovým chladem lhostejnosti k tvé lásce.
Chceme tě odprosit
 za ty, kteří slíbili na křtu věrnost tvé víře a nyní se za ni stydí.
Chceme tě odprosit
 za rodiče, kteří zapomněli, že pečovat o děti znamená víc, než krmit jejich bříška, že  znamená pečovat o jejich duše.
Chceme tě odprosit
 za mladé chlapce a dívky, kteří bloudí životem jako vraky, s vyloupenou, zabitou duší.
Odprošujeme tě za celý náš rozervaný, ubohý svět: za naše válkami
 zpustošené století, za zločiny vládců i hříchy občanů.
Chceme tě odprosit
 i za vlastní hříchy a nesplněná předsevzetí, kterými jsme ti tuto temnou hodinu učinili ještě temnější.
Pane, probuď nás! Otevři nám oči, abychom pomáhali i druhým probudit se ze spánku tuposti, lhostejnosti a hříchu.
Chvíle ticha. 3 x Svatý Bože, svatý silný -č. 315 nebo 3. sloku 702

III. PROSBY: Pán se podřizuje nebeskému Otci
„Otče můj, nemůže-li mne tento kalich minouti a já jej musím vypít, staň se vůle tvá!.“
Chvěješ se, Pane. Příšerné pokušení stojí před tvým zrakem. Ty že chceš být Vykupitelem lidí? Podívej se na ty lidi! Copak oni o tvé vykoupení stojí? Opiem nazvou tvé učení, k smíchu jim bude tvé úsilí pomoci jim. Řeknou, že si stačí sami. Prohlásí, žes vůbec neexistoval. Za ně chceš zemřít, utratit svůj mladý život zbytečně?
Po čele stéká zvolna krev. Krůpěj po krůpěji. A z tvých úst vycházejí slova, kterými vítězíš nad pokušením: „Otče, staň se vůle tvá.“
Je dobojováno. Tato slova zajišťují naše vykoupení.
Na zemi ležíš vysílen a my se k tobě blížíme, abychom tě políbili.
V tvém životě víme o třech polibcích. Za několik chvil přistoupí k tobě Jidáš, aby tě polibkem zradil. Maří Magdalena políbila tvé nohy. To byl polibek lítosti. Třetí polibek, kdo by o něm pochyboval, je polibek tvé matky, když tě sňali z kříže. To je polibek lásky. Kterým polibkem tě políbíme my? Polibkem zrádce? Ne, tak jsme neklesli. Polibkem lásky? To také ne. Jak tě tedy políbíme? Polibkem Magdaleny, která lituje a prosí.
Pane Ježíši, pohleď, jsme u tebe, my, tví lidští bratří. Co tě děsilo až do krvavého potu, byl náš hřích, náš nevděk. Prosíme tě, až zase v budoucnu budeme klesat pokušením, utrpením, únavou v denních úkolech, pomoz, aby i naše rty dovedly zašeptat: Ne jak já chci, ale jak ty. Nauč nás důvěřovat, že i kdyby se nám vše hroutilo pod rukuma, byť bychom z trápení nevycházeli, že náš život bude mít přece jednou dobrý konec a že můžeme všechnu starost přenechat Otci, jenž stojí u kormidla našeho života. Jakos podřídil svou vůli Otci v zahradě Getsemanské, podřiď i naši vůli Otci v slzavé zahradě této země.
Amen.
Chvíle ticha. Nakonec píseň.
(Podle Josefa Bradáče)

Uvedení do bohoslužby

Dnes je náš chrám Golgotou. Před naším duchovním zrakem je kříž, znamení naší viny, znamení našeho osvobození. Kolem tohoto kříže se dnes shromažďujeme, před ním v duchu padáme na tvář.

Uvedení do pašijí
Pašije, evangelium o umučení Páně to není jen líčení, co udělali lidé Pánu Ježíši kdysi dávno. Je to i o tom, jak se chováš k Pánu Ježíši ty, já, dnešní lidstvo.
Kdo se poznáš v Petrovi, který se k Pánu Ježíši okázale hlásil, když byl populární, módní, ale dnes se zapřísahá, že není jeho učedník?
Kdo se poznáš v Pilátovi, který si myje alibisticky ruce, chce zůstat neutrální?
Kdo patříš do komparsu miliónových zástupů, kterým je vše jedno a jdou, kam vítr fouká?
Pak jsou tu ještě kati, kteří si neopomenou také plivnout a kopnout, když je do koho.
Kdo z nás se najde v Jidášovi, ve Veronice, kdo v Šimonovi Cyrenském, kdo v Janovi, kdo má místo po boku bolestné matky Marie?
Velké drama světa se hraje - a bude se hrát - až do konce věků. Moje úloha v něm může být jen jedna.
Která to je?