5. července – Svatí Cyril a Metoděj
15. srpna - Nanebevzetí Panny Marie
Promluvy ke svátkům svatých jsou zatím zrekonstruhovány z různých pracovních souborů, protože část definitivní verse (podle které vyšlo tištené vydání) se autorovi pravděpodobně vymazala. Mohou se tu tedy vyskytnout určité drobné odchylky oproti tištěnému vydání.
Jdi na obsah dílu:
Nedělní cyklus A
Nedělní cyklus B
Nedělní cyklus C
Svátky svatých
další knihy z nabídky fatymu (většinou volně šiřitelné)
Jdi na:
29. června - Svatého Petra a Pavla
5. července – Svatí Cyril a Metoděj
15. srpna - Nanebevzetí Panny Marie
24. ČERVNA - SLAVNOST NAROZENÍ SVATÉHO JANA KŘTITELE
JMÉNO ROZLIŠUJE LIDI
Jan znamená: Bůh je milostivý
Na hřišti u dětské školičky se hemží kupa dětí. Některé pobíhají s
míčem, jiné sedí v pískovišti a stavějí hrady, všechny zaujaté samy sebou.
Svět kolem pro ně neexistuje.
Najednou se u hřiště zastaví muž a zavolá: Tomáši! A jedna hlavička
se v tom chumlu otočí, jeden chlapec vyskočí, jako střela upaluje a už
drží muže kolem krku.
Tomáši! Je to šest písmen, jedno slovo. Ale pro jednoho chlapce to
není jen šest písmen, slovo. Je to jeho jméno a on na to jméno slyší. Každý
máme jméno. Když někdo zavolá naše jméno, znamená to, že nás potřebuje,
že se o nás zajímá, že o nás stojí.
Vy máte, děti, také každý své jméno. Ty se jmenuješ ... Kde jste své
jméno vlastně vzali? Víte to? Když jste se narodili, to jste ještě jméno
neměli. V porodnici vám na ruku přivázali cedulku s číslem. Tys měl třeba
číslo 51. Představ si, že by ti tohle zůstalo: "Jednapadesátko, pojď sem!"
Jméno znamená poslání, úkol
Jenže vaši rodiče nezůstali u čísla. Lámali si hlavu, jaké jméno bude
pro vás, právě pro vás, dobré a správné. Při křtu vám dali jméno, které
vám vybrali.
V misijních zemích, - četl jsem to tuhle v jedné knížce, - dávají rodiče
při křtu dětem jména se zvláštním významem, jako: Nový člověk, Bůh mě stvořil,
Bůh je má radost, a podobné.
Nám taková jména znějí podivně, ale mnohá naše jména mají vlastně podobný
význam: Bohumil, Bohdan, Bohuslav, Viktor, nebo Věra, Kristina, Renáta,
a mnoho jiných.
Jméno totiž není jen rozlišovací označení, na to by docela dobře stačila
ta čísla z porodnice, - jméno značí též poslání, úkol, to, co rodiče od
dítěte očekávají, co si přejí, aby dokázalo. Proto je někdy kolem jména
pro dítě i mnoho dohadování.
Jméno Jan znamená: Bůh je milostivý
My jsme dnes v evangeliu také slyšeli o dohadování kolem jména. Otec
Zachariáš trval proti všemu příbuzenstvu na jménu Jan. Proč je to tak udivovalo?
Protože má zvláštní význam: Přeloženo z hebrejštiny, znamená: Bůh je milostivý.
Tatínek chtěl aby se jeho syn stal ve svém životě hlasatelem pravdy,
že Pán Bůh je milostivý, že je dobrý.
Jméno Jan je tedy veliké a krásné jméno, a sluší se, abychom všem Janům,
Jendům a Honzíkům k jejich dnešnímu svátku pogratulovali.
A co my ostatní?
A co my ostatní, co se nejmenujeme Jan, Bohumil, Věra nebo Kristina?
My, co máme jen jména obyčejná - jako Jirka, Jarka, Marta?
Jenže žádné jméno není obyčejné. Každé má svůj smysl a krásný význam.
A všichni máme také své poslání. Vždyť jsme byli pokřtěni ve jménu Kristově.
- Jsme tedy všichni Kristiáni a Kristiny. Jsme křesťané a to nás zavazuje,
abychom splnili své křesťanské životní poslání.
Jaké je to naše životní poslání? U každého jiné, ale vlastně u všech
lidí stejné:
Všechno, co děláme ve svém povolání, ve svém soukromém životě,, máme
dělat tak hezky, tak láskyplně, abychom tím hlásali světu Pána Ježíše.
Vlastní laskavostí máme připravovat Ježíši cestu do lidských srdcí. Máme
svědčit o světle, které přišlo na tento svět.
Dá se to vyjádřit mnoha způsoby, dá se to i dělat mnoha způsoby. Každý
si musí pro sebe svůj způsob najít, objevit.
Ale v podstatě jde stále jen o to jedno:
Abychom žili svůj život jako děti boží, v lásce a spravedlnosti.
Pojďme prosit, abychom své životní poslání splnili.
Povstaňme k společnému vyznání víry.
NEJVĚTŠÍ MEZI NAROZENÝMI Z ŽENY
Žádná náboženská osobnost neovlivnila svou dobu tak, jako Jan Křtitel.
Stvrzuje to nikdo menší, než sám Pán Ježíš. Nazývá Jana největším mezi
těmi, co se narodili z ženy.
V osobě Jana Křtitele se uzavírá a vrcholí první řád spásy - Starý
zákon. A zároveň je Jan prvním svědkem, ukazatelem nového řádu spásy, Nového
zákona.
Východní církev ctí jako největší z lidí Ježíšova Předchůdce Jana a
Ježíšovu matku Marii. Jejich víra by podrobena největším zátěžím a oni
při tom projevili nejhlubší pokoru. Maria měla porodit Božího Syna. Jan
Křtitel ho měl pokřtít, ohlásit, uvést. Oba své poslání splní a ustupují
do pozadí.
Že ty zkoušky byly zátěží až na okraj lidské únosnosti, svědčí úzkost
Jana Křtitele ve vězení: "Jsi ty opravdu ten, který má přijít? Jsi opravdu
Mesiáš? Jsi Mesiáš, když mne, svého hlasatele, necháváš hnít ve vězení?"
Jako Mariino mateřství zůstává na věky tajemstvím, tak tajemným je
i úděl Jana, předchůdce Pána Ježíše.
Kdosi moudrý nazval Jana předchůdcem naší nejistoty. Vždyť i my jsme
stále v pokušení Janových pochybností: Jestli jsi, Pane, opravdu Mesiáš,
jestli náš svět je už vykoupený, proč to není v tom světě vidět? Proč konečně
nezatočíš s darebáky a farizeji?
Vždyť ty darebné lidské plevy nejen nelítají v tvém větru, nejen
nehoří v tvém ohni, ale často se nám zdá, že se jim vede líp
než nám, tvým věrným.
I my jsme stále pokoušeni Janovým náboženským radikalizmem, touhu po
Bohu metajícím blesky na naše nepřátele, na bezbožníky. Jenže Božímu myšlení
je tato představa vzdálená. Syn nám Boha nepředstavil jako zhoubce všech
hříšníků, ale jako milujícího a milosrdného Otce.
Bratří, v Bohu je vše přítomné. Stále ještě k nám Pán Ježíš přichází.
Stále je ohlašovaný, ale dosud nepoznaný. Stále je ještě skrytý ve slovu
evangelia, skrytý v gestu lásky, skrytý ve znamení svátosti.
Stále ještě máme čas učit se životu v lásce.
Stále ještě máme čas přemáhat s Janem své nejistoty a pochybnosti,
učit se plně důvěřovat Pánu Ježíši.
Pozdravme ho radostně, teď, při svátostném setkání.
NEPOHODLNÝ SVATÝ
Jan Křtitel, jehož narozeniny dnes slavíme, nepatří mezi ty líbezné
a něžné postavy světců, obklopené růžičkami a liliemi, jak si v nich libovalo
devatenácté století, a jak si v nich kdekdo libuje i dnes.
Na tomto muži je všechno drsné a chlapské. Jeho řeč je lapidární, strohá,
jeho požadavky jsou radikální. Je si vědom toho, že byl poslán od Boha,
že je prorok Boží. Je si vědom, že má splnit úkol hlasatele, ohlašovatele
přicházejícího Vykupitele.
Jaký je tu rozdíl mezi koncem a začátkem jeho života! Jak podivuhodný,
jak slibný byl čas jeho narození! Jak si všichni udiveně říkali: "Co asi
bude z tohoto dítěte? Vždyť ruka Páně je s ním! Jak ten chlapec roste a
jeho duch sílí!"
Výmluvné je i jeho Jméno Jan, - to jest: Bůh je milostivý, dobrotivý.
Ale nejednou v životě bylo asi Janovy těžké, aby v tu dobrotivost Boží
věřil. Jako dnes my, tak i on byl obklopen tolikerou zlobou, tolika zlými
lidmi. Jako my, tak i on se musel znovu a znovu učit důvěřovat v dobrotu
Boží, když se setkal s dobrým člověkem, když se setkal s Pánem Ježíšem.
A vrchol Janova života? Je v poznání: On, Ježíš, musí růst, já se musím
vytrácet. Ani své učedníky si Jan neponechal - poslal je za Ježíšem, Božím
Beránkem. Do smrti vytrvale hlásá pokání, napravení, obrácení. Tohle janovské
pokání nebylo nic snadného tenkrát a není to nic snadného ani dnes. Nejedná
se jen o změnu vnějších zvyklostí. Jedná se o změnu smýšlení a na základě
toho o napravení celého života. Jan tuhle kající nápravu smýšlení celý
život hlásal - a sám ji na konci života ve vězení znovu bolestně prodělával,
když musel přijmout Mesiáše jaký byl - a opustit představu svou vlastní.
Jeden kněz vypravoval: "Když jsem byl malý, patřilo u nás každý rok
k oslavám narozenin měření na futře dveří. Za účasti celé rodiny měřila
maminka, o kolik oslavenec od minulých narozenin povyrostl. A maminka vždy
uměla přidat slova o jiném, důležitějším růstu. O růstu duševním, o růstu
k lepšímu
chování. Kéž by měli všichni tak moudrou matku" - končil kněz.
Ano, to je jádro Janovského obrácení: Jde o stálé napravování života,
jde o vnitřní, osobní růst, stále k lepšímu.
Obrácením se tedy nemyslí zvrat naráz, obratem, jednou provždy. Tak
se dělá leda jen rozhodnutí k nápravě.
Ale realizace toho rozhodnutí, odvykání zlozvykům a navykání ctnostem,
dobrým návykům, to trvá! To trvá vlastně po celý život.
Je to vlastně stálé uskutečňování Janova životního programu: Ježíš
musí ve mně růst, já se musím umenšovat, své sobectví potírat.
To je naučení Janova dnešního svátku,
to je příklad jeho života.
29. ČERVNA - SVATÉHO PETRA A PAVLA
JEDNOTA V RŮZNOSTI
Svatý Petr a Pavel, to jsou dvě křídla jednoho orla. Jsou to dva sloupy,
které nesou klenbu jedné budovy - budovy církve. Právem o nich zpívá preface
dnešního svátku: "Ač každý jiným způsobem, přec oba stejně sloužili jedné
církvi."
Mešní liturgie nám tím chce připomenout, jak odlišné to byly osobnosti,
každý byl přímo typickým představitelem dvou směrů
v církvi, a přece si po celý život zachovali vzájemnou úctu a svornou
lásku. Takový příklad jednoty v různosti je pro nás stejně potřebný, jako
v dřívějších epochách církve.
Petr zosobňuje autoritu a řídící centrum - papežství. - Pavel je vyznavačem
individuality, osobní svobody.
Petr drží v ruce klíče, které střeží poklady tradice. - Pavel má v
ruce meč, mačetu, kterou se prosekávají nové cesty v džungli světa pohanského,
hledají nové metody v šíření Božího království.
Petr je zosobněním skály, v níž církev bezpečně kotví. - Pavel je nástroj
vichřice Ducha Božího, která popohání církev do čela času, lidských událostí
a dějin, která ji pudí do výbojů na celém světě.
Když se tito dva povahově tak různí lidé setkali, tenkrát se rozhodovalo
o osudu mladé církve. Narazí na sebe tyto dvě vyhraněné osobnosti, dojde
k rozkolu? Rozdělí se Kristova církev na Petrovu židokřesťanskou církev
konservativců a na Pavlovu světovou katolickou církev progresivní?
Pojďme dnes přes dálky věků nahlédnout, co se tenkrát dálo, když se
setkal Petr s Pavlem. Skála s Vichrem. Z Písma víme o čtverém setkání.
O prvním setkání máme zachovalou zprávu od svatého Pavla - v jeho listu
Galaťanům: "Za tři roky potom - (rozuměj: po svém obrácení) - jsem se odebral
do Jeruzaléma, abych z vlastní zkušenosti poznal Kéfu - Petra. Pobyl jsem
u něj dva týdny."
Proč šel Pavel za Petrem? Chtěl poznat na vlastní oči prvního z apoštolů,
vyučeného samým Pánem Ježíšem, chtěl právě od něj dosáhnout uznání za apoštola.
Udělá to Petr? Bude on, prostý rybář, důvěřovat učenému profesoru a
ještě k tomu cizinci? A nebude žárlit na Pavlovy úspěchy? Nedá se strhnout
demagogií ulice, všeobecnou náladou lidu, která si vynucovala Pavlovo ukamenování?
Všechna čest Petrovi. Při rozhodování se dal vést zdravým rozumem,
láskou, Duchem svatým. Podal Pavlovi ruku.
A všechna čest Pavlovi. Když vzplanul spor o metodu a postup misijní
práce mezi pohany, jde podruhé za Petrem. Před apoštolským sněmem trpělivě
vysvětluje své bohaté misijní zkušenosti a zase dosáhne jednoty v názoru.
Ba i když při třetím setkání v Antiochii musí Petrovi vytknout, že si nechal
vnutit vůli ulice, když s ním ztuha zápolí o dodržování usnesení koncilu,
přece si zachovává úctu a lásku k Petrovi a nazývá jej"Prvním z apoštolů"
(Gal l,17) a " sloupem apoštolů" (Gal 2,9).
Stejně tak pro Petra zůstal Pavel povždy "milovaný bratr" (2 Petr,
3,15).
Mnohokrát stála církev ve svých dějinách před stěžejním rozhodováním
jako tenkrát, a ne vždy byli ti, kteří ji vedli, formátu Petra a Pavla.
Kdyby byl papež Lev X. jednal jako svatý Petr a Martin Luter jako svatý
Pavel, bylo by místo k roztržce církve došlo k velké a užitečné reformě.
Kdyby byl papež v 16. století přál sluchu zkušenostem misionářů, jako
svatý Petr vyslechl zkušenosti misionáře Pavla, byla by dnes asi Čína a
celá Asie křesťanská, a misie po celém světě by se byly jinak vyvíjely.
To je veliké poučení,které dávají tito dva apoštolové i dnes nám, dnešní
církvi. Nevadí v církvi různost názorů, dokud je jednota v lásce. Až tam,
kde vyhasne mezi lidmi úsměv, kde se lidé začnou na sebe pro různost názorů
mračit, tam zhasíná i křesťanství.
Jaké bylo čtvrté, poslední setkání apoštolů, to všichni víme. Oba je
přivedla stejná myšlenka do Říma. Kde je křesťanům nejhůř, kde je jejich
krutý nepřítel Nero, tam chtějí jít, tam chtějí svědčit o své víře v Pána
Ježíše, o své víře ve věčný život se Zmrtvýchvstalým, kterého oba viděli
na vlastní oči živého.
Jejich krev společně posvětila pohanský Řím na sídlo hlavy církve.
Jejich svorná láska dala církvi i pevnou oporu Petrovy skály, i věčné mládí
Pavlova misijního elánu.
PETRŮV KOHOUT
Kdybych se vás zeptal, podle čeho poznáte obrázek svatých Petra a Pavla,
jistě byste mi bez rozpaků odpověděli: Pavel drží v ruce knihu, protože
je Učitelem národů. A má při sobě meč, protože tím byl popraven pro víru.
Znakem svatého Petra jsou klíče nejvyšší moci podle slov Pána Ježíše: "Tobě
dám klíče Božího království. Cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i na
nebi."
Ale svatý Petr by mohl mít také jiný poznávací znak: kohouta. Myslím,
že tento symbol by byl pro naše dnešní křesťanství velmi výmluvný.
O tom kohoutovi řekl Pán Ježíš Petrovi, že začne kokrhat, až Petr propadne
malověrnosti a ustrašenosti. A když Petr v té zlé noci, kdy Pána Ježíše
zatkli, začal zapírat, že patří mezi jeho vyznavače, kohout kokrhal. Třikrát
musel kohout zakokrhat, než se Petrovi zadrhla řeč v krku, než se přestal
tlačit mezi nepřátele Pána Ježíše, než odešel a rozplakal se hanbou a lítostí
nad svou zbabělostí a malověrností.
Nezdá se vám, že my bychom dnes tohoto kohouta také potřebovali, a
zdatného?
Že by ho potřebovali ti, kdo pod vlivem zákoníků a farizeů kolísají
ve víře?
Že bychom ho potřebovali i my, malověrní kněží, když připravujeme nedělní
kázání, - abychom v něm nenaříkali nad dnešním světem a zkaženou mládeží,
ale uvědomili si, že stejně hříšný byl svět už za časů Ježíšových, kdy
nejen mládež, ale sami apoštolové se od Ježíše rozutekli. Jeden ho i zradil,
jeden ho zapřel a odřekl se ho. Jen jediný z dvanácti vytrval a neutekl.
Aby si kněží uvědomili, že Pán Ježíš neměl lepší posluchače než má dnešní
kazatel. Že nejsou jiné doby než hříšné, stejně dnes jako dřív.
Ano, my kněží, potřebujeme i dnes Petrova kohouta. A myslím, že i vy,
dnešní křesťané, byste toho kohouta potřebovali mít před očima. Abyste
slyšeli jeho kokrhání, když na vás jde malomyslnost. Když ztrácíte důvěru
v Boží lásku.
Jak je dobře, že nám evangelia zachovala portrét apoštolů neretušovaný,
že tam nějaká zbožná cenzura nevyškrtala, co není apoštolům ke cti, vyprávění
o tom, že i oni znali pokušení malomyslnosti, měli chvíle beznaděje, ochablosti,
nedůvěry.
Když se tedy něco podobného přihodí nám, můžeme nad příkladem svatého
Petra důvěřovat, Že se z toho dostaneme. Že nám to Bůh odpustí, jako odpustil
Petrovi jeho zapření. Že odpustí Pavlovi, že ho krvavě pronásledoval.
Že jde tedy o to, abychom nepřeslechli kohoutí kokrhání ve zlých chvilkách
života. Boží hlas nás volá tisícerým způsobem, houževnatě, vytrvale, stále,
abychom se vymanili ze špatných cest, oplakali své zrady a zaslechli zase
znovu otázku Ježíše: Petře, Pavle, Jiříku, Tomáši, Karle, ... máš mě rád?
...
Marie, Jano, Aleno, Vlasto, máš mě ráda? ...
Boží láska dodnes nepřestala dělat z kohoutího hlasu sítě lásky, kterými
chytá a zachraňuje nejen knížata apoštolská, ale i mne a tebe, i malé rybičky
božího království.
Proto bych rád dal svatému Petrovi jako znak do ruky kohouta. A myslím,
že svatý Petr by rád souhlasil, abychom měli stále před očima kohoutí poučení:
Zhloupnout a udělat chybu je lidské. Dát si říct a napravit se je křesťanské.
Pojďme se přihlásit k víře apoštolů apoštolským vyznáním víry.
PRÁZDNINY JAKO MISIJNÍ ÚKOL
l) Velcí cestovatelé a misionáři
Četl jsem kdesi, jak uznale se zkušení cestovatelé vyslovují o cestách
svatého Petra a Pavla. Jak rozsáhlé a namáhavé byly cesty, které oni podnikali
po celém tehdy známém světě. - Bez dopravních prostředků, bez silnic, bez
ochrany proti záludnostem přírody a lidí. Jen si ty cesty prohlédněte na
mapě!
Proč tolik cestovali? Aby poznali daleké kraje, přírodní krásy? To
poznávali také, ale největším magnetem, který je táhl stále dál, byli lidé,
setkání s lidmi. Byli přesvědčeni, že mají co lidem povědět: Něco tak krásného,
že to změní celý jejich život k lepšímu. A kam přišli, tam na sobě ukazovali,
jak žijí a mluví křesťané. V jejich stopách zůstávala ohniska křesťanství,
života v pospolité vzájemné lásce.
2)Vy se také chystáte na cesty
Je dobře, abychom si to dnes připomněli. Vždyť my se také v tuto dobu
chystáme na cesty - na dovolenou, na prázdniny. Leckterou tvář tu teď pár
neděl nebude vidět.
Jaké bude to naše cestování? Co prožijeme, co tam po nás zůstane, jaký
příklad zanecháme? Bude to příklad křesťanů - misionářů?
Vždy se na prázdniny těšíme, ale někdy je z nich místo radosti zklamání.
Čekají nás všelijaké úskalí na cestě - píchlá pneumatika, špatné počasí.
Ale to největší úskalí si povezeme s sebou už z domu: Je to vztah mezi
sebou navzájem: Kdy si jeden druhému začne jít na nervy?
Kolikrát jsem slyšel říkat o prázdninách rodiče: "Už se nemůžem dočkat,
až zas začne škola - s těmi dětmi po celý den - to není k vydržení!" A
kolikrát jsem také slyšel, jak říkají děti: "Mne už ty prázdniny ani nebaví.
Naši pořád něco mají, pořád mi jen hubují!"
3) Misionáři především svým dětem
Takhle to o prázdninách často dopadá. Místo, aby prázdniny byly nádhernou
příležitostí, kdy se rodiče mohou víc věnovat dětem, být jim i jiným misionáři
a učiteli pěkného křesťanského života, končívají prázdniny rozladění a
pocitem: "Rádi bychom se naším dětem věnovali, proč ne, ale to by musely
poslouchat, dát si říct po dobrém, nelhat a neprat se pořád. Vždyť je to
docela snadná věc, dělat dobrotu!"
Tak si to myslí většina rodičů. Ale podívejte se se mnou na několik
obrázků, které ostatně znáte stejně dobře jako já.
První: Jaruška se při hře pohašteří s menší sestřičkou a uhodí ji.
Je z toho křik a zásah maminky. Ta vlepí Jarce pořádný pohlavek a přidá
mravní naučení: "Tu máš, aby sis pamatovala, že malé děti se nemají bít."
Druhý obrázek: "Čtrnáctiletý Jirka našel mezi tatínkovými věcmi časopis
s obrázky slečen, které chtěly zřejmě přivést k bankrotu továrny na textil.
Tatínek to Jirkovi sebere a prohlásí diplomaticky-výchovně: "To není nic
pro tebe!"
Obrázek třetí: "Hanka sedí ubrečená v kuchyni. Lhala mamince a teď
tu musí za trest opisovat článek. Najednou někdo zvoní. Maminka poručí
Hance: "Běž otevřít, a kdyby to byla paní Nováková od vedle, tak řekni,
že nejsem doma!"
A poslední obrázek: "V neděli ráno sedí rodina u snídaně a maminka
vydává denní rozkazy: "Než pojedeme na výlet, ty, tatínku umyješ auto,
já připraví jídlo a vy, děcka, běžte zatím do kostela, aby se pan farář
nezlobil, že jste nebyly."
Takových obrázků bychom si mohli vypravovat víc, ale už jistě chápete,
proč to děti nemají lehké, aby byly hodné. Co pomůže napomínání rodičů,
kteří sami jednají jinak. Čin je vždycky víc, než slovo.
Pohlavkem nikomu nevštípíš, že není správné někoho bít. Zbabělí tatínkové
působí, že z něčeho přirozeného se stane zakázané ovoce, které se proto
začne cenit a shánět. Maminka darmo trestá dcerku pro lež, když ji sama
učí lhát. Co pomůže poslat děti do kostela s tak malicherným zdůvodněním,
a ještě k tomu, když rodiče sami do kostela nejdou.
Takoví rodiče ztrácejí u dětí autoritu. A nenahradí ji stálým poučováním.
Naopak, kde se vedou stále nekonečné mravoučné výklady, kde rodiče mluví
moc, tam děti oněmí. A maminka si pak naříká: "Já nevím, co to s naší holkou
je. Ať do ní mluvím jak mluvím, ona mi neodpoví, jen čučí a mlčí. Je paličatá!"
Ztracená autorita se nenahradí ani stálým poučováním, ani stálým poroučením.
Prosím Vás: Nekomandujte pořád děti. Popřejte jim, hlavně teď o prázdninách,
co nejvíc svobody. Nezakazujte jim kdejakou radost. Poroučejte jim co nejméně,
ale když jednou poručíte, pak na rozkazu trvejte.
Správná poslušnost, to není drezura, ta je u zvířat, to není dril,
ten je na vojně, to není bázeň a strach. Správná je poslušnost z lásky.
Ta jediná je poslušnost křesťanská a křesťanů hodná.
A co povím na prázdniny vám, děti? Jistě se vám líbilo, když jsem vybízel
rodiče, aby vám přáli co nejvíc svobody, aby vám moc neporoučeli. Jenže
to záleží také na vás, jestli to tak budou moci dělat. Nemusí se poroučet
tomu, kdo si umí poručit sám. Tomu mohou rodiče dopřát svobodu, kdo je
má opravdu rád a dává si pozor, aby je špatným chováním netrápil. Toho
nemusí rodiče pořád hlídat, kdo se umí hlídat sám.
Zkuste to tak letos o prázdninách. A když to dokážete, to pak budete
nejen správné děti, ale i správní křesťané, učedníci Pána Ježíše.
Přeji vám tedy všem: Pěkné prázdniny, pěknou dovolenou v duchu svatých
apoštolů Petra a Pavla.
5. ČERVENCE - SVATÍ CYRIL A METODĚJ
POSLAL JE PŘED SEBOU
Cyril a Metoděj. Tato dvě jména zosobňují první generaci slovanských
kněží v našem národě. Za nimi posílal a posílá Pán stále další generace
svých učedníků, kněží.
Před chvílí jsme si četli, s jak dojemnou starostlivostí rozesílal
Pán Ježíš první kněze. Jako starostlivý otec jim dává rady, jak si mají
počínat, co mají dělat a co dělat nemají: "Netahejte se se zbytečnými zavazadly,
budou o vás pečovat ti, kterým sloužíme. Neztrácejte čas planým povídáním."
A co dělat mají? - Mají přinášet pokoj, mají hlásat Boží království
- království lásky.
Pokusíme si představit, co by asi řekl Pán Ježíš na cestu do pastorace
dnešním mladým kněžím.
- "Nepřicházej k lidem jako jemnost PÁN, důstojný PÁN, velebný PÁN,
milost PÁN. Posílám tě jako bratra mezi bratry.
- Nebuď před lidmi jako úředník, církevní funkcionář, právník. Posílám
tě, abys lidem sloužil, pomáhal, ne tvrdě panoval a práskal bičem paragrafů.
- Neztrácej většinu drahocenného času ve funkci pohřebního zřízence.
Pohřby přenech svému asistentovi - laikovi. K živým tě posílám, k těm především.
- Nebuď před lidmi jako podivný, pošmurný, staromládenecký podivín.
Buď duchovním otcem a přinášej svým dětem radost z víry, z naděje a z lásky.
- Nejsi jen sociální pracovník, který pečuje jen o chudé, postižené.
K tomu vychovej a rozešli po farnosti laiky, aby měli podíl na službě mému
království a na radosti, kterou ta služba přináší. - Ty buď všem otcem
a bratrem, přítelem a vychovatelem ke Kristu.
- Nepřicházej k lidem jako dokonalý, neomylný a vševědoucí. I jako
můj kněz budeš podrobený všem slabostem."
Tyto myšlenky jsou vybrané z koncilní konstituce o církvi, kde se kněžím
říká, že mezi lidmi má kněz být jako bratr mezi bratry, jako služebník
všech. Že z kněze má vonět srdečná dobrota, upřímnost a zdvořilost.
A co říká dnešní náměstek Kristův, papež Jan Pavel II. ? - "Lidé mají
právo hledat v nás, kněžích, pravdu Kristovu a učení jeho církve. Mají
právo vidět, jak láska Kristova se v naší osobě stala jeho tělem. Čekají,
že se v knězi setkají s Kristem." - Tak to řekl papež při setkání s kněžími
ve Spojených státech.
Takové je tedy poslání nás, dnešních kněžích, k vám, dnešním lidem:
Kněz má být ve společnosti učitelem sloužící lásky ve jménu Kristově.
Jsou to požadavky na nás, kněze, krásné a ne zrovna snadné. A co očekává
Pán Ježíš od vás, laiků?
Máte své kněze přijímat přátelsky, aby se necítili jako ovce mezi vlky.
Nemáte je zdržovat v práci planým povídáním a vybavováním o věcech nedůležitých.
Máte přijímat jejich poselství pokoje, dát se vést ke křesťanskému životu.
Máte zajišťovat jejich existenční potřeby, aby se mohli plně svému poslání.
Máte být živými kvasinkami v těstě lidské společnosti. Máte zviditelňovat
Krista všude, kam přijdete. Vždyť osud křesťanství se nerozhoduje v kostelích,
ale venku, tam, kde se vytváří veřejné mínění.
Jaké rady na cestu do pastorace dávali svým kněžským žákům a jejich
farníkům svatí Cyril a Metoděj, to nevíme. Ale víme, že to byly rady dobré,
podle díla, které v celém Slovanstvu zanechali.
Svátek apoštolů Cyrila a Metoděje je tedy povzbuzením pro nás, kněze,
jejich následovníky, abychom smysl svého poslání mezi vámi znovu promýšleli.
A pro vás, český lid, ať je povzbuzením, abyste promýšleli, jak svým
kněžím pomáhat, jak s nimi spolupracovat, jak se nechat vést k radosti
křesťanského života..
KNĚŽÍ PODLE VZORU VELEKNĚZE
My, čeští křesťané, se můžeme honosit, že Cyril a Metoděj, naši národní
apoštolové, měli už roku 863 smýšlení koncilu z roku 1963.
Kázali a konali bohoslužbu řečí lidu. Měli smýšlení Ježíšova evangelia.
Přišli v chudobě a pokoře, ne panovat, ale sloužit.
Výsledek jejich misijního působení byl podle toho.Poslechněte
si výčet zemí, které vděčí těmto bratřím za křest, za otevření vzdělanosti:
Kromě nás, Moravanů a Čechů, jsou to ještě Slováci, Uhři, Slovinci, Chorvati,
Srbové, Bulhaři, Rusové, Ukrajinci, Litevci a Poláci. - Dvanáct slovanských
národů!
Jakými prostředky dosáhli takových misijních úspěchů? - Brali vážně
rady Pána Ježíše, které dával na cestu svým učedníkům, jak jsme si to četli
v dnešním evangeliu.
Jděte jako ovce mezi vlky - říká Pán Ježíš a oni to brali vážně. My
máme spíš chuť jednat jako vlci mezi ovcemi -
váhavé postrkovat kousanci, zavádět disciplinu, práskat bičem paragrafů.
Jenže tak se vychovávají z lidí vlci - a my máme úkol opačný.
"Neberte si měšce peněz, ani zavazející zavadla! Kde církev zbohatne
začne se starat o svůj majetek a přestane hlásat Krista.
Začne se spoléhat na peníze, banky. Začne se paktovat s mocnými
a bohatými. Začne diplomatizovat a politikařit. Začne Kristu nasazovat
královský plášť a korunu. - Už jednou mu to nasazovali, - aby ho zesměšnili.
- A tak to platí stále.
Jděte do světa shromažďovat mé ovce! - říká Pán. Bůh má totiž všude
lidi svého ducha. Není tedy vlastně naším úkolem děti tvořit - to si dělá
Bůh sám. My je máme shromažďovat do společnosti jeho církve. My jim máme
jen pomáhat, aby si uvědomili, že jejich duše je svou přirozeností křesťanská.
Máme se postarat, aby hodní lidé o sobě navzájem věděli, aby se mohli navzájem
povzbuzovat. Všude jsou hodní lidé - a je škoda, když o nich nevíme, když
oni nevědí o sobě na vzájem.
Shromažďujte všechny v jednu církev obecnou, katolickou!
Co to znamená, církev obecná - katolická? Vyjádřil to jeden misionář:
"Církev nebude katolická, to jest pro všechny, dokud Indové nebudou mít
svou teologii, Afričané svou liturgii, Číňané své církevní právo, každý
podle své kultury a tradice."
Když k nám přišli svatí Cyril a Metoděj, nechtěli udělat ze Slovanů
Řeky ani latiníky. Chtěli z nich udělat křesťany. To byla bolest katolických
misií a proto tak velké úsilí mělo tak malý výsledek. Hořký komentář k
tomu říká: "Mudrci přivezli svaté Rodině zlato, kadidlo a myrhu. Katoličtí
misionáři by jen
měli strkat jí do rukou latinský slovník, Kodex římského práva a Summu
svatého Tomáše,"
Naši svatí věrozvěsti byli opravdovými katolickými křesťany podle Pána
Ježíše. Učme se být jimi po jejich vzoru i my.
POCHVALA NAŠICH VĚROZVĚSTŮ
Málokterý světec naplnil ve svém životě tak věrně slova Pána Ježíše,
jako naši apoštolové svatý Cyril a Metoděj.
"Jděte do celého světa" zní příkaz Spasitelův. A oni jej plní. Z rodné
Soluně odcházejí do Cařihradu a odtud podnikají apoštolskou cestu mezi
Araby. Pronikají až do Bagdadu, aby hledali slávu Nejsvětější Trojice.
Ochotně jdou hlásat víru na Krym a roku 863 se ujímají misijního díla mezi
Slovany. Přicházejí na Moravu, křížem krážem procházejí území Slovanů,
vydávají se do Pananonie ke Kocelovi, putují do Benátek a odtud na papežovo
pozvání do Říma. Právem píše jejich žák svatý Kliment Ochridský: "Jako
orli přeletovali na všechny strany, od východu na západ a od severu na
jih."
A všude kázali evangelium. "Jako pramen, zavlažující celý svět, napájeli
žíznivé Božím slovem", píše týž Kliment, a staroslovanská bohoslužba je
chválí: "Slovem i srdcem hlásali národům Krista, Božího Syna, vtělenou
moudrost i sílu slova:" A Cyril sám v předzpěvu ke slovanskému překladu
evangelia volá: "Slyšte všichni lidé slovanští, slyšte slovo, které přišlo
od Boha. To slovo krmí lidské duše, sílí srdce i rozum, to slovo vede k
poznání Boha".
Slovem i písmem, celou dovedností svého mimořádného ducha usilovali,
aby celé národy nejen se daly pokřtít a uvěřily, ale v pevné víře a ve
správném poznání aby hledaly spásu. Životopisec popisuje výsledek: "Týmiž
ústy, jimiž dříve vzdávali ďábelské oběti u studánek a na všech místech
uráželi Boha, jejich děti konají rozumné a neposkvrněné bohoslužby za veškeren
Svět a na každém místě se v novém lidu oslavuje Boží jméno." I sám Cyril
umíraje, mohl se modlit: "Odevzdávám Ti ty, které jsi mi svěřil, jakožto
tvé, neboť konají skutky Tobě milé."
Dodnes musíme obdivovat, jak mladý hoch Konstantin se dovedl odvrátit
od her a zábav bohatého prostředí a celým srdcem se začíst do theologických
spisů svatého Řehoře Naziánského.
Jak jinoch Cyril uprostřed rozmařilého života na císařském dvoře dovedl
čistě žít, odmítnout nabízené pocty, úřady, výhodný sňatek a zachovat si
vznešený ideál.
Jak ohnivý filosof dovedl vést disputace s učenci i nevzdělanými, Araby,
židy, pohany i nepřáteli z vlastních řad a přitom zachovávat mírnost a
lásku.
Dodnes obdivujeme jak v neuvěřitelně krátkém čase se dovedli naučit
nové řeči a mluvit ke všem v jejich rodném jazyce. Jak dovedli číst a vykládat
Písmo nejen řecky, slovansky, ale i židovsky, arabsky, syrsky ano i v gótštině
a latině.
Žasneme i dnes, když si uvědomujeme, jak tělesně slabý Cyril s podlomeným
zdravím vykonal obrovské cesty a stačil při nich nejen denně kázat, ale
psát celou řadu spisů, přeložit a sestavit právní řád světský i církevní
a zvláště v dokonalém překladu Písma svatého vykonat dílo, které by stačilo
na celoživotní program celých skupin učenců.
Shrnu celé dílo věrozvěsta slovy Cyrilova žáka: "za krátký život 42
roků stal se s anděly andělem, s apoštoly apoštolem a
s proroky prorokem, se všemi svatými účastníkem slávy Boží."
Bratří, kéž i po naší smrti zbude z našeho života něco, co si zaslouží
pochvaly dobrého učedníka Ježíšova.
(Podle J. Kunického)
15. SRPNA - NANEBEVZETÍ PANNY MARIE
KŘESŤANÉ PODLE MAGNIFIKAT
"Lidé, podívejte se sem, na mne! Ze mne si berte příklad - jak být vzorní
lidé, vzorní křesťané!"
Kdybych tohle říkal vážně, asi byste se obrátili a šli domů: "Nějaký
blázen se omylem dostal na kazatelnu." - řekli byste si - a měli byste
pravdu. My kněží, my kazatelé a učitelé duchovního života vám sebe dávat
za vzor nemůžeme. Jsme chatrní a hříšní, tak jako vy. Jakým právem tedy
vůbec kážeme? - Kážeme proto, že nehlásáme sebe, ale Krista, že ukazujeme
na vzory vydařeného člověčenství, na křesťanské osobnosti. Na světce církve.
A mezi nimi na prvním místě je Maria.
Jádrem dnešního evangelia je Mariina píseň Magnifikat. Pojďme si na
této písni ukázat, jakou podobu má zralé, vydařené, krásné křesťanství
Mariino, jakou podobu má mít i křesťanství naše.
l) Magnifikat nám dosvědčuje, jak se Maria raduje z Boha.
"Velebí má duše Hospodina, můj duch jásá v Bohu." Plno radosti je v
té písni, plno radosti je v celé Mariině osobnosti.
A zdroj té radosti? Mariina neochvějná víra.
Maria uvěřila v Boha Milosrdného, v Boha Otce, a ta víra plnila její
život radostí. I nám, křesťanům je víra v Boha Otce zdrojem důvěry, radostné
inspirace, živého elánu.
2) Magnifikat nám svědčí, jak Maria - prostá venkovská dívka -
ve víře v Boží slova si cenila sebe sama. "Veliké věci mi učinil ten,
který je mocný. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení -
" volá radostně.
A my? co se nás natrápí různé mindráky! Jak umíme propadnout depresím,
malomyslnosti, když se na obzoru objeví třeba jen náznak nemoci. Ale všude
tam, kde působí víra v Boha, probouzí se nová naděje, nová důvěra.
V ambulanci jedné americké nemocnice je nápis:
"Bože, modlil jsem se k tobě o sílu, abych měl úspěch v práci,
ale tys mi dal slabost, abych se učil být pokorný.
Prosil jsem tě o zdraví, abych mohl vykonat veliké věci,
ale tys mi dal nemoc, abych dokázal ještě víc.
Prosil jsem tě o bohatství, abych byl šťastný,
ale tys mi dal tuto chudobu, abych se mohl stát moudrý.
Prosil jsem tě o úspěch v povolání, aby si mne lidé vážili,
ale tys mi dal tuto bezmoc, abych se učil vážit si věcí obyčejných.
Nedal jsi mi nic z toho, oč jsem tě prosil, ale dal jsi mi víc:
poznání, co má v životě tu pravou cenu.
Učinil jsi mne touto nemocí moudřejším a bohatším.
Dík ti za to, Pane.!
Bratří, zde také mluví víra, jako v Mariině Magnifikat, že i my jsme
Bohem vyvolení, Bohem milovaní, Bohem obdarovaní.
3) Magnifikat nám svědčí, že Maria je člověk, který hledí
s důvěrou do budoucna: Bůh mocné sesazuje z trůnu, ponížené povyšuje,
ujímá se svých služebníků,navěky je jeho milosrdenství" - tak si radostně
prozpěvuje.
Takový mariánský důvěřivý pohled do budoucna má i náš svatý Otec, papež
Jan Pavel II. Vydal encykliku o Duchu svatém. A píše tam, že po prvním
tisíciletí křesťanství, které se vyznačovalo šířením víry v Boha Otce,
po druhém tisíciletí, které bylo ve znamení roztržek Kristovy církve, přichází
třetí tisíciletí, éra obnovení jednoty v Duchu svatém. Náznaky této svatodušní
doby už můžeme kolem sebe pozorovat, říká svatý Otec. Objevují se obnovná
svatodušní hnutí, ožívají v církvi charizmatické dary, na všechny strany
roste ekumenická touha po jednotě.
Svatý Otec v encyklice vyhlíží, jak bude svět vypadat při přechodu
do třetího tisíciletí. Říká, že dnešní svět je na rozcestí. Na jedné straně
se objevují hrozná znamení smrti: devastace přírody, otrávené vody, zjalovění
půdy, zamoření světa atomovou radiací To je jedna možná cesta lidstva do
3. tisíciletí. Ale je tu i druhá možnost pro lidstvo: realizace evangelia
- rozvinutí civilizace lásky. Duch svatý, to je Duch lásky, který lidstvo
může vysvobodit z otroctví hmoty, hrubého materialismu a násilí. Svatý
Otec věří ve druhou alternativu. Věří, že třetí tisíciletí bude svatodušní
dobou civilizace lásky a zve všechny lidi dobré vůle, aby pro ni v sobě
a kolem sebe už teď připravovali cestu.
Začít konečně s budováním civilizace lásky! Není to krásná myšlenka?
- Říká se nám tu:
- Přestaň si stýskat, že je na světě smutno. Začni se s Marií radovat
z Boží dobroty!
- Přestaň se trápit svými mindráky. Začni se s Marií radovat z Božího
vyvolení a obdarování životem.
- Přestaň naříkat, že svět je zlý. Začni budovat civilizaci lásky a
hleď s důvěrou do budoucna.
Pojďme se přihlásit společným vyznáním víry k tomuto křesťanskému životnímu
programu.
TO NEJKRÁSNĚJŠÍ, CO JSEMVYMYSLEL
Před 16. stoletími napsal Řehoř Nyssenský verše, které nám dodnes zobrazují
krásu Panny Marie:
"Jemně krásná. Žije v ústraní.
Plachostí i něhou podobá se lani.
Nenápadná. Skromně chová se.
Vděčně přijímá vše, co den jí přinese.
Starosti o příští chvíle nestlačují témě.
Je volná. Lehce jen dotýká se země.
Bohatství duše z očí se jí dívá.
Bohu vděk a lásku bytostí svou zpívá."
I přes dálku staletí a neobratnost překladu jsou tyto verše
dodnes svědectvím o něžné lásce křesťanů prvních století k Panně
Marii, o tom jak líbeznou si ji představovali.
A když už jsem načal téma o Marii očima básníka, - i český básník naší
generace jí před svátkem Nanebevzetí vkládá do úst slova:
"Proti přitažlivosti zemské do výše volíš pád."
A do třetice si k dnešní sváteční meditaci zpřítomněme verše francouzského
básníka Mišela Kvoa (Michel Quoist), které citlivě přeložil Václav Renč.
Je to nejlíbeznější kázání k svátku Nanebevzetí Panny Marie, co znám:
"To nejkrásnější, co jsem vymyslel, praví Ježíš, je má Matka.
Chyběla mi maminka, a tak jsem si ji stvořil.
Stvořil jsem si matku dřív, než ona utvořila mne. Bylo to tak jistější.
Nyní jsem opravdu člověk, jako všichni lidé.
Nemám vám co závidět, neboť i já mám maminku. Skutečnou.
To mi chybělo.
Má Matka se jmenuje Maria.
Její duše je čistá a plná milosti.
V jejím těle sídlí takový jas, že na zemi jsem se na ni nemohl vynadívat,
doposlouchat se jí, doobdivovat.
Krásná je má Matka.
Tak krásná, že i když jsem opustil nádheru nebes, u ní jsem se cítil
dobře, u ní jsem byl doma.
Vím, - vždyť jsem Boží Syn, - Co je to být nesen anděly,
ale maminčině náručí se to nevyrovná, věřte mi.
Od chvíle, co jsem znovu vystoupil k Otci, chyběla mi.
A já jsem chyběl jí.
Proto přišla za mnou. S celou svou duší. S celým svým tělem.
Nemohl jsem jinak. Muselo to tak být. Bylo to tak správné.
Prsty, které se dotýkaly Syna Boží, nemohly znehybnět.
Oči, které hleděly na Syna Božího, nemohly oslepnout.
Rty, které mne líbaly, nemohly se rozpadnout.
A mimo to, udělal jsem to i pro vás, lidi, své bratry.
Abyste měli také maminku v nebesích. Skutečnou.
S tělem i duší. Mou maminku.
Ona je se mnou od okamžiku své smrti.
Využívejte toho tedy, lidští bratří!
V nebesích máte Matku, která vás sleduje svýma očima.
V nebesích máte matku, který vás miluje zplna srdce.
Mělo by vás napadnout, že já své mamince nemohu nic odmítnout.
Je to má maminka. S tělem i s duší.
Jeden s druhým jsme navěky spolu. Matka a Syn.
Navěky: Matka a Syn."
Sestry, bratří, pokusme se zachovat si některý z těch obrazů, některou
z těch myšlenek v mysli. Jestli ano, neputovali jsme sem dnes nadarmo.
Jestli ano, náš život zbohatne vědomím něžné lásky naší nebeské matky Marie.
Náš život se tímto vědomím stane radostnějším, bezpečnějším, lidštějším.
O PRAVÉ ÚCTĚ K PANNĚ MARII
Ve schránce na dotazy jsem jednou našel lístek: "Co bude s mariánskou
úctou v ekumenickém věku církve? Nezpůsobí snaha vyjít vstříc nekatolickým
křesťanům potlačení naší katolické úcty k Panně Marii?"
Dnes je mariánský svátek, příležitost k odpovědi a ta zní: Ekumenické,
sjednocovací snahy křesťanů mariánské úctě neuškodí, ale naopak, troufám
si tvrdit, že jí prospějí. Proč? Naučí nás katolíky energičtěji odmítat
falešnou úctu mariánskou a nekatolické křesťany vyučí pravé úctě mariánské.
l. Co míníme pod falešnou úctou mariánskou?
a) Především lásku k Matce Boží bez lásky k Bohu Otci.
Copak je něco takového možné? Je to k nevíře, ale děje se to. Každý
kostel zná návštěvníky, kteří, když vstoupí do kostela, svatostánku si
ani nevšimnou, ale u obrazu nebo sochy Panny Marie zůstanou. Zbožnost těchto
lidí pomíjí Písmo svaté, protože mu nerozumějí. Pomíjejí Boha, ten se jim
zdá být daleko. Upínají se cele na Marii. Taková mariánská úcta je pro
Matku Boží urážlivá a pohoršuje nejen nekatolíky, ale i katolíky.
b) Falešnou úctou mariánskou míníme dále ten způsob zbožnosti a modliteb,
jakoby u Panny Marie a jejím prostřednictvím - protekcí - bylo možno dosáhnout
to, co bychom přímo u Boha Otce nedosáhli. Jakoby láska Panny Marie byla
větší, než láska Boha Otce.
c) K falešné úctě mariánské patří i přehnaný způsob mluvení o Panně
Marii, jako by byla víc než člověk. Přehánění pravé úcty mariánské dělá
z tiché a pokorné dívky jakousi konkurentku Ježíše Krista, prostředníka
mezi Otcem a lidmi.
2. Jaká je pravá úcta mariánská, které se mají všichni křesťané - my
katolíci i ostatní - učit?
Je vyjádřena v Magnifikat - Mariině chvalozpěvu z dnešního evangelia:
Maria velebí Hospodina - děkuje mu za to, že jí učinil tak veliké věci.
Budou ji blahoslavit všechna pokolení. Ne pro veliké činy její - ona je
jen pokorná služebnice, ale pro veliké činy Boží, které skrze ni učinil.
Pravá úcta mariánská chválí v Marii a skrze ni Boha. Skrze Marii a
s ní přichází k Ježíšovi.
Pravému ctiteli je Maria obrazem církve:
- Maria zrodila Božího Syna,
církev rodí neustále nová pokolení božích dětí.
- Maria kdysi darovala Synovi lidské tělo
Syn jí nyní dává při nanebevzetí tělo oslavené.
Tato událost se netýká jen Marie - stala se pro nás všecky: Maria byla
první z velkého společenství svatých, kteří přišli do nebe.
- Maria je jejich reprezentantkou a obrazem nás, dosud putujících.
Dosud jsme na cestě, ale skrze Marii známe už způsob své budoucí existence
za branou smrti, známe své nanebevzetí.
Koncilní teolog Henri de Lubac o úctě mariánské napsal: "Mysterium
Mariino a církve patří dohromady, je to vlastně jediné mysterium. Jedno
se dá vykládat druhým, ba lze říci, že jedno bez druhého - církev bez Marie
- se nedá vůbec pochopit."
A tak se nebojme o úctu mariánskou v pokoncilní ekumenické církvi.
Starejme se spíš, aby naše osobní úcta k Marii byla živá, hluboká a pravá.
Církev Kristova se bude vždy radovat z Marie, pokorné služebnice Boží,
skrze niž Bůh pokořil mocné a pyšné
protože bude stále znovu poznávat, že jako působil Bůh v Marii, tak
působí stejně i v církvi.
Boží moc a slitování se vždy znovu projevuje v chudé a pronásledované
církvi, která je sice chudá, bezmocná, pronásledovaná, ale nakonec je to
ona, kdo zpívá Magnifikat, píseň na oslavu vítězství dobra nad zlem.
Rozradujme se dnes nad touto radostnou zvěstí, a obracejme se s Marií
k Ježíšovi s novou láskou a důvěrou.
VŠECHNA KÁSNÁ JSI, MARIA
Slavnost Nanebevzetí Panny Marie, to je krásný svátek. Naši předkové
přinášeli o tomto svátku do kostela polní květiny a léčivé byliny a skládali
z nich věnec - obětní dar. V mnoha zemích se to tak dělá dodnes.
Proč květiny, proč léčivé byliny?
Květinami si připomínali duševní krásu Matky Boží: "Všechna krásná
jsi, Maria". Léčivé byliny připomínaly pomoc a přímluvu u Syna Ježíše za
nás všechny. Kdysi volala: "Synu, nemají vína!" Teď volá: "Nemají síly,
nemají radosti". Tak za nás jistě prosí i dnes, jako prosila za chudé svatebčany
v Káně.
A jako za starých časů se o svátku Nanebevzetí Panny Marie scházívali
v kostele bylináři a bylinářky, kteří jako Maria pomáhají lidem léčivou
silou bylin, kterou do nich vložil Bůh, tak jsme tu dnes my.
Vy starší jistě vzpomínáte, že roku 1950 tehdejší papež Pius XII. dnešní
svátek povýšil. Vyhlásil Nanebevzetí Panny Marie za článek katolické víry.
Proč to udělal zrovna toho roku 1950 ? Snadno pochopíme, když si připomeneme,
že to byla doba po hrozné válce, ve které miliony životů byly nesmyslně
ničeny. Kdy lidé běsnili proti lidem a vyvražďovali je, jako by lidský
život neměl vůbec žádnou cenu. Jako by smrt byla nejvyšším pánem lidstva.
Tu papež, který toto vše spoluprožíval, vyhlásil za článek víry: Maria,
naše lidská sestra, žije - přežila svou smrt, je u Syna v nebi!
A stejně tak se děje i každému, kdo žije mariánsky, to znamená, kdo
pomůže druhému, když může. A když nemůže pomoci, aspoň neublíží.
Ať je tedy i nám, jako starým moudrým zahrádkářům a bylinářům, krása
květin připomínkou krásy Mariiny a pobídkou k pomoci, kde můžeme.
Přijde podzim a květiny venku zvadnou, ale krása dobrého činu nezvadne
navěky.
další knihy z nabídky fatymu (většinou volně šiřitelné)
Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské
literatury na internetu www.knihovna.net